Košile mě škrtila u krku, sváteční kalhoty dřely v pase, nové boty tlačily snad ze všech stran a teta se jako obvykle rozplývala, jak mi to sluší a jak jsem zase vyrostl. Podle ní už bych musel být jako Eifelovka a přitom jsem byl malý, přitloustlý, zpocený chlapeček s přilízlou patkou hřebíkovitých vlasů nad pihatým čelem.
Žalm pro normální sobotní dopoledne
Seděl u okna, pohled přišpendlený na chomáček opelíchaných stromů v parku, který se boxoval o přízeň rozječené drobotiny s betonovými skružemi a kovovými prolézačkami. Čtveřice obstarožních Brouků z Liverpoolu mu spolehlivě cupovala duši na kousky a hlavou mu táhla hejna stěhovavých myšlenek, kroužkovaných jeho melancholií.
Ten hlas ve sluchátku, které nyní křečovitě svírala v ruce, jí doslova vyrazil dech. Jako by otevřel dveře třinácté komnaty její paměti a přivolal zpátky všechny ty vzpomínky omleté do blednoucích barev více než dvěma desítkami let. Jejich sladkohořkou chuť nedokázala nikdy pohřbít s krabicí starých fotek a dopisů.
Namísto dvanáctého ročníku známé literární soutěže Jihočeská žabka vyhlásil tentokrát Jihočeský klub Obce spisovatelů se sídlem v Českých Budějovicích, v součinnosti s HSF-klubem, novou literární soutěž, vyhrazenou trojici netradičních žánrů: horor, sci-fi a fantasy.
Potlach, kvůli kterému jela Revka tařka přes celou republiku, se vyvedl. Takový pěkný sériový výrobek bez zjevných vad, ale i bez větších odvazů a výkyvů z normy, které by mu daly punc výjimečnosti. Nebylo žádného důvodu předpokládat, že tenhle večer by se nějak nominoval do paměťového šuplíčku speciálních zážitkových lahůdek - a přece...
„Jsem stará, rezem zasviněná kotva...“ bylo to patetické a možná i trošinku směšné, jakou vervu a citový prožitek vkládaly ty mladičké hlasy do slov písničky, kterou si jejich nositelé vybrali za svou osadní hymnu. Vůbec jim nedocházel paradox, který vytvářelo jejich nezralých, zelených šestnáct a písničková zpověď světem protřelého člověka bilancujícího na sklonku života. Okouzleně hleděli do plamenů a v duchu spřádali vize svých snů do kotevních lan budoucnosti. Každý z nich věřil na něco velkého. Na kariéru, objevitelské cesty, slávu, lásku...
Ten kluk mě štval už od chvíle, kdy jsem chytal vlak za poslední vagón a on mě přidržel za krosnu na peróně.
"Vole," procedil skrze zuby, "chceš přijít o nohy?" To se ví, že ne, a tak jsem po něm jen loupl okem a odešel do nádražní restaurace otráveně vyčkat dalšího vlaku. A taky spláchnout ten pech.
Přisedl si ke mně právě ve chvíli, kdy jsem byl na nejlepší cestě podlehnout sirénnímu vábení umolousaného pingla a doplnit stafáž pivní sklenice kulantním prckem rumu.
