Potlach, kvůli kterému jela Revka tařka přes celou republiku, se vyvedl. Takový pěkný sériový výrobek bez zjevných vad, ale i bez větších odvazů a výkyvů z normy, které by mu daly punc výjimečnosti. Nebylo žádného důvodu předpokládat, že tenhle večer by se nějak nominoval do paměťového šuplíčku speciálních zážitkových lahůdek - a přece...

Skončily soutěže, placky zabraly místo v usárnách a tornách vítězů, do dlaně každého z účastníků bylo vtisknuto malé camrátko s letopočtem. Noc odtočila už větší část ze své roličky hvězdnatého obvazu a kruh u ohně s přibývajícím chladem řídl. Potlachová vatra se smrskla na malý ohníček, který jen stěží vylupoval ze skořápky tmy bělavé terčíky obličejů. Jeho teplá dlaň měla menší a menší dosah a únava vyrazila kytaru i z ruky osadního nezmara s postavou kovářského mistra s tuřím hlasem. Bylo už nad ránem a u souchotinářského ohýnku zůstalo jen pár mátožných postav, které trochu strnule zíraly na holografické barevné video žhavých uhlíků. Revka právě uvažovala o tom, zda by přece jen nestálo za to vklouznout do tepla spacákového pelíšku, když jakýsi maník naproti zkusmo přejel prsty struny kytary. Byl z něho čitelný pouze tmavý klobouk se širokou krempou a hadí kůží po obvodu. A potom jen tak komorně, jakoby pro sebe, začal zpívat. Revku ten hlas doslova vytáhl z myšlenek na spaní, z malátnosti, ale i z místa na protější straně ohniště.

Popošla blíž ke kytaristovi a připojila svůj čistý vytrénovaný hlásek k jeho lahodnému barytonu. Znělo to fantasticky a dokonale to vzkřísilo i ostatní znavené polospáče. Otevřeli kornouty uší a položili pohledy na obrysy těch dvou, protože o moc víc už z nich stejně vidět nebylo. Nikdo jiný tu písničku neznal, a tak zůstalo u dueta. Stejně jako v těch následujících po onom zdařilém antré.

Revce vysloveně medilo, že jako jediná zná písničky neznámého kytaristy, a ten jako by se zase snažil najít něco, co ta malá obrýlená holka umět nebude. Zatím ale neuspěl a ženský hlas statečně doprovázel jeho mužský po všech, chvílemi i krkolomných partech. Ten souzvuk a nečekaná souhra byly pro Revku něčím tak úžasným, že si přála, aby ta chvíle trvala věčně, nebo aspoň pár hodin.

Když se chvilku odmlčeli, zeptala se jedna z temných postav bez obličeje, proč se nepřihlásili do soutěže dvojic, když jsou tak báječně sezpívaní. Nikdo nechtěl věřit, že se Revka a onen okloboukovaný borec, který prohlásil, že je od Priewidzi, nikdy předtím neviděli. Dokonce se nedalo tvrdit, že by se viděli alespoň nyní, protože byla skoro tma a z kytaristy bylo možné identifikovat pouze klobouk a z Revky blýskající se skla brýlí.

Revka díky své fenomenální paměti a také objevitelskému duchu uměla kvanta písniček a docela ráda by to onomu neznámému předvedla, ale ten se po několika slovenských lidovkách, ve kterých ani Revka napauzírovala, zdvihl a šel zanorovat kamsi mezi stromy.
 Druhý den, když slunce vytáhlo roletu mraků, obcházela Revka jednotlivá lágroviště a kempíky rozeseté po údolíčku. Ale klobouk s mimořádně širokou krempou a hadí kůží nikde nenašla. A tak obličej, který k němu patřil, si mohla modelovat jen ve své fantazii. Nějaký čas si dokonce pohrávala s myšlenkou dát si do novin inzerát s výzvou, aby se jí ozval majitel onoho prazvláštního klobouku. Na tom, jak jim to společně hlasově sedlo, bylo něco tak zvláštního, pro Revku až osudově mystického, že se jí každý další počin v tomto směru zdál přímo znesvěcující. A tak ten nápad zase zakopala.

Uplynulo pár let a události dotlačily Revčinu životní káru do země javorového listu. Smršť změn, zvratů i bojů o místo na slunci vytrhala z její zahrádky iluzí většinu sazenek. Přežila jen ta nejsilnější - zelená rostlina s vůní kouře a květem zalomeného palce. Zřejmě se jí dařilo i v zahrádkách dalších českých emigrantů, protože jednoho dne našla ve schránce zvadlo na potlach pod Rockie Mountains.

Bylo už nad ránem. Víčka jí shrnovala únava z pětidenního cestování, bloudění a hledání, které jí z potlachu ukouslo víc než půlku, ale i síla zážitků ze shledání a dojmů z důvěrně známého rituálu setkávání. Když tu se na protější straně dohasínajícího ohniště ozvalo pár akordů. Zvedla hlavu a uviděla klobouk se širokou krempou a hadí kůží. Věděla naprosto přesně, co bude následovat dál...