„Jsem stará, rezem zasviněná kotva...“ bylo to patetické a možná i trošinku směšné, jakou vervu a citový prožitek vkládaly ty mladičké hlasy do slov písničky, kterou si jejich nositelé vybrali za svou osadní hymnu. Vůbec jim nedocházel paradox, který vytvářelo jejich nezralých, zelených šestnáct a písničková zpověď světem protřelého člověka bilancujícího na sklonku života. Okouzleně hleděli do plamenů a v duchu spřádali vize svých snů do kotevních lan budoucnosti. Každý z nich věřil na něco velkého. Na kariéru, objevitelské cesty, slávu, lásku...
Vlastně – na lásku věřili všichni. Na velkou, jedinečnou, neopakovatelnou a nikdy nikým předtím nepoznanou lásku, která na ně někde zcela určitě čeká. S hlavami mírně zvrácenými k hvězdnatému nebi si pod přivřenými víčky tkali každý ten svůj tajný sen o velké lásce. A dovedli o tom mluvit celé dlouhé hodiny. Ani na chvilku žádný z nich nepochyboval o tom, že ji potkají – možná zítra, možná za deset let...
Kiwi, Winie, Meky, Mony, Lody, Berry, Cilka, Runa – všem jim tehdy ležel svět u nohou a oni byli přesvědčeni, že právě pro ně je v něm připravená ta nejkrásnější a nejčistší láska a mimořádný cíl. Nepřemýšleli o cestách, které k cíli vedou, nepřemýšleli ani o cílech samotných, snili prostě o něčem velkém, úžasném, vzdáleném...
-o-o-o-
„Jsem stará, rezem zasviněná kotva...“ nakřáplé a mírně ochraptělé hlasy ladily s obsahem staré písničky, která pro ně kdysi znamenala víc než společné generační pouto. Ve snopku jisker letících k nebi si jejich oči promítaly těch pět desetiletí, která jim život připsal do deníku. Uteklo to, ach, jak strašně to uteklo...
Cesta Monyho, na kterou vykročil krátce po maturitě, navždycky skončila u ostnatých drátů, kde si bdělý pohraničník pohotovým výstřelem vysloužil týdenní opušťák. Na svou velkou lásku už nedosáhl. Lody sice do toho vysněného svobodného světa dorazil díky přízni osudu a srpnovému zájezdu do Jugoslávie, ale semlely ho jiné mlýny, stejně kruté a nespravedlivé. Teď tu seděl s pokroucenýma nohama na invalidním vozíku a přemýšlel o tom, kde tu svou velkou lásku v průběhu let minul. Švihácký Meky se sice mohl pochlubit prosperujícím podnikem, luxusní vilou, nákladným autem a krásnou mladou ženou, ale stejně nikdy nedokázal zapomenout na plavovlasou Cilku, jejíž drsné prstíky ho hladívaly po tváři a jejíž vlasy voněly kouřem. Úspěšný byl i Berry – jeho grafiky plnily knížky, výstavní sály i novinové stránky, ale svou samotu zaplnit nedokázal. Stejně jako Winie, který hledal svou lásku v plných sklenkách a promarnil tak svůj talent, kytaru a nakonec i důstojnost. Nebo Runa, která měnila manžely skoro stejně rychle jako barvu vlasů a plastické chirurgy. Ani Kiwi, kterému přibylo na kontě víc kil než let, asi tu svou velkou spalující lásku taky nepotkal, i když jeho žena dokáže svíčkovou jako málokdo. A Cilka?
Všichni, jako by se jejich úvahy ubíraly stejným směrem, se téměř naráz otočili k Cilčině místu. Ve starých džínách a khaki triku vypadala skoro stejně jako tenkrát před půlkou století. Milosrdné stíny smazaly vrásky a stopy roků, vypadala šťastně a usmířeně a vlasy jí stále ještě voněly kouřem. Ona svou velkou lásku našla - pomáhala jí přežít v těžkých časech, byla jí zdí k opření, jízdenkou do romantiky a dveřmi do svobody, jistotou trampských návratů...
Hanka Hosnedlová
