Žalm pro normální sobotní dopoledne
Seděl u okna, pohled přišpendlený na chomáček opelíchaných stromů v parku, který se boxoval o přízeň rozječené drobotiny s betonovými skružemi a kovovými prolézačkami. Čtveřice obstarožních Brouků z Liverpoolu mu spolehlivě cupovala duši na kousky a hlavou mu táhla hejna stěhovavých myšlenek, kroužkovaných jeho melancholií.
Skalpel telefonního zvonku prořízl ticho pokoje a sluchátko mu zatlouklo do hlavy hřeb ze slitiny zklamání a bolesti. Zamordování neduživé naděje trvalo přesně půl minuty. Takřka štítivým gestem odložil telefon jako zapáchající rybu a ruka mu mrtvě klesla do klína.
Barevná lentilka těšení ztratila barvu i chuť; tak tedy výlet se zase nekoná... Znovu zavěsil pohled do pavučiny uprášené zeleně na protější straně ulice, kde zrovna hrozen rozeřvaných fakanů testoval odolnost spodních větví. Dveře zakňouraly jako kočka, když jí šlápneš na ocas: "Nepotřebuješ něco, brácho?" Eva v zástěrce voněla sobotním obědem a starostlivou zvědavostí.
"Dejte mi všichni pokoj a nechte mě bejt," ulil ze své sklenice octa. Zašprajcnutý knedlík v krku zadusil další slova a pomalu se stěhoval do žaludku. Eva uraženě trhla ramenem: "To mám za všechno, že se o tebe starám, že se snažím..." Ani se neotočil za demonstrovaným vzlykem a prásknutím dveří.
Tupá bolest znovu hrábla studenou rukou za hrudní kost a s gustem zmáčkla pomuchlaný chuchvalec srdce. Vykřičník pečlivě sbaleného batohu s tečkou těhotné jídelní tašky se zaklesl za letmý pohled a jako rudá čára bolestivé připomínky projel přes panoramatické plátno vědomí.
Znovu zavrzaly dveře a mezi futry se zjevila nazrzlá kštice, která měla svůj protipól na oválu brady: "Ty, šváro, nemoh bych si vzít tyhle turistický boty? Tobě už stejně na nic nebudou..." Záda u okna strnula jako němá výhružka. "Soráč, šváro, já to tak nemyslel, dyť mně znáš," zařadil zrzek zpátečku a vycouval z obdélníku světla.
Jak se dá utéct z té fakirské zahrady, kde zraňuje už jen samotné bytí, kam se schovat před nálety vlastních myšlenek, znovu a znovu zarývajících ostré drápy do rány, na které ještě nestačila ani oschnout krev? Opřel se předloktími o parapet - ze sedmého patra by to bylo asi jisté. Ale dokázal by to? Nalehl na lokty a mírně se nadzvedl. Nesmělé kňournutí dveří ho vrátilo do sedu. "Stlejdo, ze tě můzu otlavovat, ze jo?" blonďáček mu vylil čokoládový pohled do obličeje a šoural se od dveří k jeho křeslu.
Na tričko, suplující jídelníček v barvách, tiskl tlustou knížku s olámanými rohy. "Pojedeme zase na výlet?" položil mu knihu na kolena a s očima zavěšenýma na jeho rtech, které křečovitým semknutím doslova zbělely, ji namátkou otevřel. Absence odpovědi ho nijak nevykolejila. "Az budu velkej, taky polezu na skály jako ty, ze jo stlejdo?" buchtičku levé ručky mu zabořil do hustých vousů, připomínajících merino, a zabodl usmolený ukazováček s černým rámečkem špíny za růžovým nehtíkem do jednoho z barevných obdélníčků. Na fotografii se usmíval kudrnatý vousáč v golfkách a větrovce, se smotaným lanem přes rameno - jenomže to měl ještě obě nohy...
Autorka: Hanka Hosnedlová
