Košile mě škrtila u krku, sváteční kalhoty dřely v pase, nové boty tlačily snad ze všech stran a teta se jako obvykle rozplývala, jak mi to sluší a jak jsem zase vyrostl. Podle ní už bych musel být jako Eifelovka a přitom jsem byl malý, přitloustlý, zpocený chlapeček s přilízlou patkou hřebíkovitých vlasů nad pihatým čelem.

Když nás tetička zasypala razítky vlhkých pusinek a vodopádem slov, vzlyků a kdákavého smíchu, odtáhla nás všechny do komory, kde se na prknech s hedvábným papírem skvěla přehlídka nazdobeného cukroví, koláčů, dortů, předpečených kuřat, obložených mís, čabajek a kdo ví čeho ještě. Pak jsme ještě povinně museli obdivovat svatební šaty sestřenice Míly, která vlastně tuhle svatbu a tím i moje utrpení v tesilovém obleku zapříčinila. S hlavou plnou natáček mi navíc připadala jako vesmírná příšerka z komiksů.

Nenápadně jsem se vytratil ven - barák plný ubrečených a tlachajících ženských, to nebylo nic pro chlapa. Dokonce ani pro jedenáctiletého ne. Prolezl jsem dvorek a vydal se přes humna, abych byl z dohledu, ale i z doslechu všech těch dospělých, kteří si myslí, že jejich posláním na zemi je buzerovat děti a zakazovat jim ty nejkrásnější a nejzajímavější věci.
Kopal jsem do trsů uschlé trávy a přemýšlel, jak tenhle víkend přetrpím. Zvedl jsem oči před sebe a uviděl - zázrak. V malé všelijak stlučené ohradě se popásal šedivý koník s dlouhou ofinou a bílými nátepníčky na předních nohách. Úplně mi to vyrazilo dech.

Opřel jsem se o špinavá prkna a zíral na koníčka a on zíral na mne. Od chalupy sem doléhaly útržky úplně přihlouplé písničky, kterou společně produkovalo šest muzikantů, co střídavě troubili do svých nástrojů a do skleniček s kořalkou. Teď mi už ale byli dočista fuk.
Koníček popošel pár kroků a zpod ofiny si mě pátravě prověřoval. Pak se nechal zlákat mou nataženou dlaní, na které jsem měl pár kousků načančaného svatebního cukroví. Citlivě ohmatal moji dlaň růžovými mechovými pysky a pak jemňounce stáhl ty dobroty mezi zažloutlé zuby. Byl jsem úplně očarovaný tím srstnatým koníkem a začal jsem se k němu drápat do ohrady.

Když už jsem přendával nohu přes nejhořejší prkno, přimrazilo mě na tom nepohodlném sedle něčí zavolání. Lekl jsem se, že jsou to moji pronásledovatelé z chalupy, ale hlas se nesl zpod nízké mezičky na druhé straně ohrady. Pak se vynořila holka.

Děsně krásná. Měla kostkovanou košili svázanou na břiše velikánským uzlem, nohy obrostlé těsnými vyšísovanými džínami a nádherné kovbojské holinky. Byly sice trochu odřené a zaprášené, ale to patří k věci. Na zádech se jí bimbal parádní stetson a pod ním záplava měděných prstýnků - skoro tak ohnivých jako moje hřebíkovité prokletí. Úplná Angelika...
"Ahoj," řekla jakoby nic a pomohla mi slézt z prkenného mučidla. "Chceš se svézt?"

A já kýval ostošest jako ten porcelánový černoušek ve výloze starožitnictví na náměstí. Když mě vysazovala na hřbet šedivého koníka, ocitl se její obličej na šíři dlaně od mých očí. Její pihy rozhozené přes kořen nosu a po lícních kostech mě potěšily jako tajné znamení spolku, jehož jsem členem. Koníček mě trpělivě vozil kolem ohrady a já si málem vykroutil hlavu z pantů, jak jsem se ohlížel po zrzce, která stála uprostřed, okusovala stéblo trávy a usmívala se do sluníčka. Mozek se mi div nezavařil, jak jsem přemýšlel, co bych jí měl říct zvláštního a oduševnělého, aby si nemyslela, že jsem nějaký městský blbeček.

"Jak se jmenuješ?" zeptala se najednou a já si málem ukousl jazyk, jak jsem sebou trhl. "Radek..."
"No, to se povedlo," smála se na plné kolo a mě se úzkostí sevřel žaludek jako škeble. Co je na tom proboha k smíchu?
"Já jsem Radka, to je dobrý, viď?" Úlevou mi zabublalo v hrdle.
"A co tady vlastně děláš?"
"Ále, jsem tady na svatbě," odfrkl jsem znechuceně. Koník se zastavil a otočil hlavu po dívce.
Zasnila se: "Taky bych se vdávala, ale nemám s kým. Vzal by sis mě?" zažertovala a já jsem zase začal konkurovat kývacímu porcelánovému černouškovi. To by byla paráda... Určitě bychom jeli na koních a v kovbojských oblecích, na sedlech bychom měli stříbrné velké R...
"Radkůůů..." z kopce si to metelila máma v zástěře přes sváteční šaty a za ní supěl táta jako rozzuřený švestkově modrý hroch.
"Podívej se, jak vypadáš a jak budeš smrdět," mámin hlas přešel do fistule. A táta červený jak dozrálé rajče mě smykem rval z ohrady.
Otočil jsem se na zrzku a nesměle pípnul: "Počkáš na mě?"
Spiklenecky mrkla a prohrábla koníkovi hřívu. "To víš, že jo."
A já si pod palbou pohlavků a mámina lamenta snil o té naší velké parádní svatbě, na kterou bych pozval všechny kluky z ulice, a kdo by nečpěl po koních, nebyl by připuštěný na hostinu, a vůbec nikomu by nevadilo, že jsem zrzek...

Autorka: Hanka Hosnedlová