Muzikanti. Byli jsme výborní. Všichni, bez rozdílu. Protože jsme dali kus sebe.
Takže za rok?
Naštvaly mě plakáty, zvoucí na nějaké travesty show, což myslím, že s Portou nemá nic společného. I když, na druhou stranu už vidím Wabiho jak přikluše na jehlových podpatcích, ve slušivé minisukni a vysokým hlasem zazpívá „Bílej dům“ od Pavlíny Jíšové. Po něm vtančí na jeviště Žalman v růžových šatičkách, s obrovským výstřihem a zastepuje na známý hit Věry Martinové „Až na vrcholky hor“. Pak bych to bral.
Počasí. Počasí si nevybereš, větru dešti neporučíš. Ale když po slejváku byly rozmočené a rozbahněné cesty, tak díky aktivitě štábních nadšenců, byl z města přivezen štěrk, cesty zpevněny a lid motoristický i pěší spokojeně zafuněl uznalé „umí“. Taky říkám umí a jsem tomu rád.
Stánky, stánka?i, jídlo a pití.
Fajn. Jedl jsem, pil jsem a nebylo mi blb?. To je snad dobré hodnocení, ne?
Sedíc na festivalu festival? – Port? - v roli porotce jsem chtíc nechtíc sužován myšlenkou zodpov?dnosti té správné volby postupujícího interpreta,
netrp?liv? jsem ?ekal, jaká bude letos úroda finalist? a semifinalist?. Doba se posunula op?t o kousek dál, což nikdo nem?že zastavit a p?inesla pro mne jednu významnou a p?íjemnou informaci. Portovní muzika je stále živá a stále se vyvíjí. Kdo by sázel na osv?d?ené „žánrové dinosaury“, t?žce by se p?epo?ítal.
Tady v ?evnicích se divák?m líbí poctiv? odvedená a ni?ím nespoutaná poctivá muzika plná života, radosti a sd?lení od srdce k srdci.
Číst dál...
Moderátoři, spíkři, konfereciéři a jim podobní. Kde se v nich bere tolik slov nevím a to mi všichni říkají, že jsem ukecanej. Proti nim jsem tmavá, mlčíci jeskyně. A bez nich by byla ale vážně trochu nuda. Jen tu krásnou blondýnečku na malé scéně bych vyměnil za méně krásnou černovlásku, která by toho věděla trochu víc. Ale to je jen můj osobní názor. Možná nejsem na blondýnky.
Zvukaři jsou zvláštní sorta lidí. Já bych se na to vykašlal, ale oni ne. Musí přijet první, natahat spoustu stojanů, drátů, krabiček a krabic s různými hejblátky, kterým rozumí jen oni. Pokřikují na sebe nesrozumitelnou hantýrkou a furt jim není něco dobrý. Lomí rukama a řvou, že se na to můžou vykašlat a že to určitě nebude fungovat. Pak přijde první muzikant, řekne do mikrofonu jedna, dvě, tři… a ono to funguje. Klobouk dolů pánové. A díky.
