"Hele, tati, von se vůbec nehejbá," ječel malý ušatý spratek a věšel se na zelenohnědé perlonové sítě ohrady.
"No jo, táto, šťouchni do něj ňákou tyčí, jestli je vůbec živej. Když už jsme dali za vstup tolik zetkupónů, který máme na zábavu na celej měsíc, ať z toho děti taky něco vidí."
Hlava rodiny se rozhlížela po nějakém vhodném předmětu ke šťouchnutí a vymydlená holčička v růžovostříbrné kombinézce přitiskla obličejík na napjatá oka sítě.
HSF-klub, fungující pod Jihočeským klubem Obce spisovatelů, vyhlásil na podzim loňského roku novou literární soutěž, vyhrazenou trojici netradičních žánrů: horor, sci-fi a fantasy. Rozhodující podporu této nové aktivitě poskytuje i jindřichohradecké nakladatelství Epika.
Hned, jak se jeho bota dotkla ohlazených žulových kostek oválné návsi, přepadl ho zase ten neodbytný, vtíravý a ne právě příjemný pocit. Ta směsice očekávání, nedefinovatelné výzvy a všudypřítomného přikrčeného strachu. „Neměl jsem sem jezdit...“ ta slova se mu jako omletá písnička vracela stále na mysl. Ještě sice mohl vklouznout zpátky na měkké sedadlo, zabouchnout za sebou dveře klimatizovaného vozu a zmizet alejí vzrostlých štíhlých topolů, které kdysi jako kluk pomáhal sázet.
Myslim, že bych se chtěl jmenovat Silvestr. Ne, že by se mi to jméno nějak zvlášť líbilo... A taky jak by mi asi tak říkali? Silvo? To je jako pro holky. Nebo Silvouši? To je taky dost hrozný... Ale to nevadí, kdybych se jmenoval Silvestr, slavili by to se mnou všichni lidi... Aspoň u nás všude se Silvestr slaví. U vás ne?
Strašně rád lžu. Odmalička. Není to ale takové to ubohé, upocené, ustrašené lhaní a zatvrzelé zatloukání. Moje lhaní je krásné, plastické vymýšlení plné barev, příběhů a fantazie.
Už jako docela malý prcek jsem mámě s vážnou tváří vyprávěl, že jsem na schodech potkal obra a že jsem mu dal svou svačinu, anebo že jsem hrál kuličky s trpaslíky a všechny je obehrál.
Doktor Vaňous zabafal ze svého viržinka jako parní lokomotiva do kopce a sestra Dudová nakrčila nos, což při jeho rozměrech byl přímo heroický výkon. "Že to může někdo dobrovolně kouřit, takovej smrad," pomyslela si v duchu a nenápadně zamávala složkou dokladů před obličejem jako vějířem.
Košile mě škrtila u krku, sváteční kalhoty dřely v pase, nové boty tlačily snad ze všech stran a teta se jako obvykle rozplývala, jak mi to sluší a jak jsem zase vyrostl. Podle ní už bych musel být jako Eifelovka a přitom jsem byl malý, přitloustlý, zpocený chlapeček s přilízlou patkou hřebíkovitých vlasů nad pihatým čelem.
