"Hele, tati, von se vůbec nehejbá," ječel malý ušatý spratek a věšel se na zelenohnědé perlonové sítě ohrady.
"No jo, táto, šťouchni do něj ňákou tyčí, jestli je vůbec živej. Když už jsme dali za vstup tolik zetkupónů, který máme na zábavu na celej měsíc, ať z toho děti taky něco vidí."
Hlava rodiny se rozhlížela po nějakém vhodném předmětu ke šťouchnutí a vymydlená holčička v růžovostříbrné kombinézce přitiskla obličejík na napjatá oka sítě.

"Mami, podívej, von tam má nějakej nůž a taky dřevo. To je to hnědý, co má v ruce, viděla jsem to v holovizi," šeptala dívenka vzrušeně a lehce nadzvedla horní kryt respirátoru.
"Neblázni, prosím tě," zarazila ji matka. "Chceš snad dostat kyslíkovej šok? Nevíš, že tohle složení vzduchu prostě nesnášíme? Ty jsi vůbec děsný dítě!" povzdychla si dramaticky a znovu upřela pohled do ohrady. Otec pokrčil rameny a zahuhlal přes příliš těsný respirátor zařízlý do jeho zarudlé masité tváře. "Nic tu není. A pak, stejně bych na něj nedosáh. Lepší by bylo po něm něco hodit, aby se votočil. Nemáte třeba nějakou tu vaši krabičku nebo želovej obal od hypercoly?" Matka prohrabala lehounkou lesklou kabelu připevněnou širokým pásem na boku a podala otci malou zlatavou dózičku od vitaenergitu. Otec se rozkročil, rozmáchl, trochu zaváhal a hodil. Krabička se odrazila od sítě a vrátila se mu ladným obloukem na hruď, odkud sklouzla na laminátový chodník.
 "Nechte ho, je takovej milej a chlupatej," pípla růžová holčička, ale to už se navztekaný otec rozmáchl podruhé, krabička proletěla sítí a přistála na jemných zelených stéblech trávy.
 "Bacha, de sem hlídač," spiklenecky sykl ušatý kluk a schoval se za otcova široká záda napínající šedostříbrnou látku kombinézy k prasknutí. Zřízenec s ošuntělým respirátorem a velkým zelenobílým odznakem na hrudi zelenkavé uniformy se usmál na trochu zkoprnělou rodinku a dobrácky pronesl: "Tohle je takovej morousovitej samotář a nemá ani lidi rád. Vidíte, to zelený dole je tráva, na tý rád leží a kouká do nebe. Ale kdybyste jich chtěli vidět víc, musíte dolů až k vodopádům. Zkuste to lanovkou. Tam jich bejvá celý hejno a dělají moc zajímavý věci. Ale nic jim, prosím vás, nedávejte. Voni stejně tu naši syntetickou stravu neradi, musíme jim shánět biostravu. Dá to tedy fušku a je to dost drahý, ale musíme je zachovat v týhle rezervaci - jsou už fakticky poslední." Párkrát ještě pokýval hlavou a pomalým krokem zamířil k dalšímu chodníčku okolo sítí.
 "Mami, pojedeme tou lanovkou, já je chci vidět," otravovalo to ušaté torpédo a věšelo se matce na rukáv banánově zlatavé módní kombinézy.
 "No jo, tak jo," vzdychla matka rezignovaně a začala lovit v nafouklé kabele další kupóny s velkým Z. Inu, zábava něco stojí.
 Konečně je automatické schůdky vyvezly ze skleněné kabinky lanovky a za hnědozelenými oky sítě se zatřpytily stříbrné provazce vody padající z kolmé skály do jakési tůně a pokračující dál jako potůček někam mezi šťavnatě zelené homolky keřů.
 "To je nádhera," špitla romantická holčička. "A všechno je to pravý, to není holovize," ujišťovala sebe i své okolí. "To stříbrný je voda, samá voda..."
 Kluk ukázal mlčky před sebe.

 "No jo, jsou tu," zaradoval se otec, jako by je sem sám nainstaloval, a nasadil si teleskopické brýle. "Mám je jako na dlani," komentoval. Také matka vylovila z bezedné kabely své brýle a překvapeně řekla: "Jsou chlupatý i na hlavách, dokonce i samice, brrr, to je odporný," a láskyplně si pohladila hladkou lesklou kůži své lebky.
 "A mají oheň, to je to blejskavý uprostřed," přidala se holčička, "ráda bych si na něj sáhla..."
 "Ty hloupá, to by ses poranila, slyšela jsem to jednou v holovizním vysílání. A pak, je to tam všude plný mikrobů. Eště že při výstupu procházíme tou desinfekční komorou, jinak bych ani strachy neusnula, že jsme si něco přivlekli odtud domu," rozhorlila se matka.

 "Vidíš, a mají tam i mláďata, a ty se koupou ve vodě. A nic jim to neudělá! A já jsem čistou vodu viděla jen v lahvích v muzeu. A koupeme se v tý mizerný syntokapalině," zavzlykalo děvčátko a přitisklo se celým tělem na napjaté sítě.
 "Ta je blbá, viď, tati?" zavřeštěl malý ušatec a pak zporoněl. "Hele voni nějak divně kňouraj, nebo co."
 "To je jejich hudba, víš?" pronesla informovaně matka. "Je takhle nepříjemná a dokonce ji vyluzujou i hlasem. Nemají žádnej music-programátor naladěnej na jejich psychickej okruh, chudáci."

 "Mně se to líbí a klidně bych s nima spala i v těch jejich látkovejch hnízdech místo našich vyhřívanejch vibračních lůžek. A pak, mají tam taky to zelený vzadu - jmenuje se to les, viděla jsem to v historickych pořadech v holovizi. A tam jsou takoví živočichové, co se jmenujou ptáci a lítaj... Tam musí bejt krásně," zasnila se holčička a matka zlobně naslouchala se staženými nadočnicovými oblouky.
 "Jo, a taky bys jedla ty špinavý rostliny a maso zvířat ze třetího rezervačního pásma nebo nosila ty chlupy na hlavě, co? Podívej se, jaký máme krásný holý hlavy a oni - to je přímo hrůza. Vezmi si brejle a podívej se - na tom nebezpečným ohni i něco připravujou ve velkejch špinavejch nádobách a na vzduchu! Prej se tomu říká vařit. To by se ti taky líbilo?" uronicky ucedila koutkem úst matka.

Rebelantská holčička nestačila ani kývnout a načuřená matka už pokračovala ve své tirádě: "Ale to je všechno z tý holovize, z toho pirátskýho zelenýho kanálu. Kdyby ses raději dívala na to, na co máš. Ale vodteďka ti to zatrhnu. A hotovo."
 Matka se nadýchla, aby pokračovala ve výchovném monologu, když ji přerušil svým ječením malý ušoun: "Tatíííí, já bych chtěl vidět, jak hážou sekerou. Tinn to viděl a taky se prej umějí smát nahlas. Jako když se něco malýho sype. Proč my to nevidíme. Já to chci taky viděěěět!"
 "Eště byste se zkazili, ani jsme sem neměli chodit," namítala matka. "A vůbec, jedeme domů, aby zase nebyly aerozdviže přeplněný. Je to smůla, že bydlíme až na čtyřicátým třetím okruhu... Ale je to zase bezpečnější, bejt hlouběji pod zemí. I z toho podivnýho světla tady člověka bolí voči a hlava. To slunce je fakt nepovedenej, špatnej vynález."
 Holčička posmutněla a rezignovaně spustila z hnědozelených sítí ruce s obtištěnými čtverečky perlonových vláken. Vzdorovitě se loudala za svou barevnou lesklou rodinkou. Za zády jim zapadalo rudé slunce, od vodopádů se nesl veselý křik a na ohradě zářila velká tabulka se zeleným nápisem: Tramp divoký - poslední exempláře na Zemi.
(1990)