Již za doby krále Šalamouna bylo prý předčítání básní doprovázeno hudbou šalmajů.
Podoba veřejného čtení literatury zvané Poezie, vyžaduje i dnes přizdobování literárního díla hudebními předěly. Jakousi hudební vystýlkou, leč, mnohdy bez souvislosti ke čtenému textu.

Od časů Večerních chvilek poezie, (nic proti Večerním chvilkám poezie, a zaplaťpánbů za ně), jsou k básnickému textu téměř výhradně přiřazovány lyrické dumavé melodie klasického provedení. Klavír a smyčce, komorní atmosféra. Jakoby poslech čtené básně nutně vyžadoval  Rodinovsky sošné gesto myslitelovy hlavy, podepřené dlaní ruky… Zvyk je železná košile. Neprošoupe se, ale  nezahřeje.

Podávám zprávu o jiném přístupu k prezentaci poezie. S dovolením, začnu oklikou: Mezi svými známými, mohu-li s pýchou říci přáteli, mám i muzikanta Jana Kudělu. Kdo lpí na škatulkování, pak tedy folk-country hudebníka - interpreta, autora hudby i textů k hudbě a především brilantního tanečníka prstokladu po strunách kytary. A také hudebního nástroje, pro mne z nejzvláštnějších: banja. Hovořím vědomě o banju.  Nezaměnitelný zvuk banja jsem ale vždy považoval jen za drsně podmanivý rytmický podklad (beglajt) písničky či hudebního kousku. Jan Kuděla, u táborového ohně přáteli zvaný Šmudla, bývalý i současný kapelník stále proměnlivé folkové skupiny Bumerang ze Zlína, umí na tvrdých drátech a bubnu vyčiněné oslí kůže banja vykouzlit melodii. A to i melodii, kterou právě zlehýnka improvizuje ozvěnou na čtený básnický text. Ve vší skromnosti, jakoby mimoděk. Namísto šalmajů – banjo.

Když jsem připravoval scénář k jednomu z veřejného čtení poezie, požádal jsem Jana Kudělu – Šmudlu, (vědom si jeho vzácné schopnosti improvizace), o spolupráci na díle a nebyl jsem odmítnut. Právě naopak! Honzovo hudební cítění prospělo věci již v přípravě scénáře. A při provedení pořadu na scéně jsem to byl já, kdo zapomínal číst… Pro pořádek dodávám, že banjo bylo volně střídáno Honzovou akustickou kytarou velikosti menší basy. Skvostný zvuk! Improvizace se spodním tokem folkových i lidových písní zaujaly. Skalní vyznavači formy klasicky prezentované poezie obdrželi nečekaný a působivý hudební dárek. A přijali s nadšením a povděkem. Stalo se ve Zlíně, v knihovně Františka Bartoše. Datum nepokládám za důležitý. Přijali rovněž i posluchači v oduševnělém prostředí Mahenova památníku v Brně. Čtené slovo básně a cinkání banja byli spolu jako milenci v dobré vůli.

A později připravil Jan Kuděla pro příznivce kultu svobodného táborového ohně neobvyklé překvapení. To když v půli svého „potlachu“ – hudebního vystoupení v „Zelenáčově šopě“ ve Zlíně, oznámil posluchačům, že „pozval na scénu současného živého obézního básníka, přítele“. Patnáct minut jsem směl číst pečlivě vybrané texty svých básní. Tolik živých, přátelsky dychtivých pohledů a známého pokřiku - přestože způsobem svého života i obsahem své literární práce jsem pro jejich společenství pouze příchozí, možná zajímavý host. Nenosím „bágl“, nosím zápisník a ohryzek tužky.  

Vzácné společenství upřímnosti, pozdravu zalomeného palce, s vůní ohně a dýmu, romantiky bez sentimentu. Přijali za svůj vzkaz člověka z jiného kmene, jiné osady.   
Zdravím a přeji, staronoví přátelé.

PS. Nechápu, proč slovo „banjo“ můj PC hlídač gramatiky neustále červeně podtrhuje. Přičemž písemný tvar výslovnosti „BENDŽOu“ zůstává nepovšimnut. Prý, banjo, není ve slovníku. Bendžo ano. Zaznamenám do „cancáku“, ale opět červeně podtrženo!

Autor: Břetislav Kotyza