Jako zaseknutý film se člověku vracejí vzpomínky v širokoúhlé projekci nečekané a nezastavitelné katastrofy. V hlavní úloze je v tomto případě vždycky voda, která se z přítulného společníka a nepostradatelného služebníka stala nezvládnutelnou a nebezpečnou hrozbou, zpočátku podceňovanou, v důsledku pak nenáviděnou a zničující.
A mezi tím vším jako odlesky slunečních paprsků na hladině se vynořují drobné zážitky a příhody, které osidlují krajinu vodní zloby a mnohdy nezahojených jizev hřejivým polidštěním. Spolehlivým faktorem v tomto nerežírovatelném dění jsou zcela určitě děti. Něco se stalo, něco bylo trochu jinak a něco se prostě stát mohlo...
Terezka otevřela okno a vyhoupla se na parapet, až jí culíky s barevnými gumičkami poskočily jako živé jojo.
"Jé, babi, pšišla k nám vodička," zatrylkoval její zvonivý a nepřeslechnutelný hlásek. Záhon pod oknem se ztratil pod souvislou hnědě zabarvenou hladinou, jen majáček smetanově žluté růže se komíhal na dlouhém stonku jako veselá anténa.
Anděla však Terezčino radostné nadšení rozhodně nesdílela. Voda sice do zvýšeného přízemí ještě nevystoupala, ale domek stál v dolíku a je tudíž jisté, že sklepy, garáž, dílny na dvorku i celá zahrada jsou pod vodou. A ta šla stále výš. Anděla se ani nesnažila sčítat v duchu škody, které budou nepochybně hodně citelné a v nejednom případě nenahraditelné.Soustředila se teď jen na pomyšlení, aby voda už nestoupala a minula alespoň místnosti v přízemí. Vždyť tady je celý její život soustředěný na pár metrech čtverečních. Všechny vzpomínky, veškerá současnost a dosud si myslela, že i budoucnost.
Ale zdálo se, že zatažená obloha její vroucí prosby vůbec neslyší. Pršelo sice drobně, ale vytrvale... Jako by nechtělo nikdy přestat a už navěky by měl den začínat i končit tou šedou mokrou záclonou. Nevypadalo to zrovna optimisticky a naděje jako kdyby se společně se sluníčkem schovala za ten nejčernější mrak.
A já nemám nic nakoupeno, napadlo Andělu ve chvíli, kdy volala Terezku, fascinovanou novou skutečností jejich venkovního okolí, k snídani. Otevřela dvířka skříňkové spíže a zkušeným pohledem přelétla skromné zásoby. Mouka, cukr, ocet, brambory... hladem by asi neumřely. Ale nemám žádnou zeleninu, mléko, jogurty a omastek - udělala si Anděla v duchu bleskovou inventuru. Ani na chvilku nepochybovala o tom, že voda je v domku uvězní.
Snad bych se měla zkusit dostat do krámu - ten je přece jen dost na kopci, tam určitě voda ještě nedorazila. Co ale s Terezkou? Doma ji samotnou rozhodně nechat nemůže a aby se tříletý capart brodil špinavou vodou, která mu může být nad hlavu, to taky nejde. Ale s sebou ji vzít musí stůj co stůj.
Anděla byla vždycky ženou činu, proto jí taky v rodině říkali navzdory jejímu andělskému jménu – generál. Navíc příliš dlouhé váhání bylo jen ke neprospěchu jejímu rozhodnutí. Vzala si tedy staré kraťasy, k tomu vyndala ze skříně teplou mikinu a na nohy vysloužilé tenisky, které na noze pevně zavázala. Terezku v holínách si posadila na záda. Vepředu jí jako nějakému pseudoklokanovi visel zplihlý nákupní batoh. Tašku hned v začátku vyloučila, ruce potřebovala mít volné...
Sešla po schůdkách a vydala se k plotovým vrátkům. Odtud pak po cestě, která teď zmizela pod kalným proudem vody, směrem k prodejně. Nebylo to právě jednoduché šmátrat nohou pod vodou a nacházet pevné, rovné plochy pro chodidlo. Voda vymlela v nezpevněné uličce mezi domy díry a rigoly různé velikosti. Obvykle tam, kde to člověk nejméně potřeboval. Připadala si jako artistka na kladině, ovšem bez předchozího nácviku.
Terezka na Anděliných zádech se z toho babiččina nechtěného aerobiku upřímně radovala a výskala potěšením vždycky, když Anděla zavrávorala a pracně chytala balanc. A to bylo každým krokem častěji. Anděle se po čele řinul pot a vnučka na zádech jí těžkla minutu od minuty.
"Vraťte se domů," hulákal na ně z okna soused na konci uličky. Seděl na okenním parapetu, na hlavě rybářský gumový klobouk a na klíně obrovskou naditou tašku. Jeho hlas zněl jako trouby z Jericha. "Budou nás evakuovat. Už pro nás prej jedou. Sbalte si s sebou to nejnutnější a počkejte na ně! Kam vlastně s tím dítětem chcete jít?"
Anděla neměla vůbec v úmyslu sousedovi odpovídat, znala toho křiklouna a znala i jeho neutuchající snahy být důležitý. Ale zcela instinktivně se ohlédla za jeho nepřeslechnutelným hlasem, a to se jí stalo osudným! Další krok udělala už do prázdna, ztratila rovnováhu a padla na kolena. Terezka jí přeletěla přes hlavu a zajela jako štika pod hnědou hladinu. Ani nestačila vykřiknout.
Anděla začala zoufale šmátrat pod vodou a tahat Terezku za bundu nahoru. To, co se v tu chvíli vynořilo, se její vnučce moc nepodobalo. Blátem slepené vlasy a obličej i celá zplihle visící postavička v Anděliných rukách vypadala v různých odstínech kalné hnědi spíš jako vzorek pro noční horor než pro srpnový den v jihočeském městečku. Terezka vzápětí nabrala dech a rozječela se na plné kolo. Tak tohle jí tedy její milovaná vodička dělat neměla...
Zpátky už to šlo rychleji. Anděla rázem zapomněla na nákup a bez rozmýšlení nabrala zpáteční směr. Nebylo vyhnutí. Teprve na schodech domku Anděla shledávala ztráty z nepodařené výpravy. Terezka ztratila jednu holínku a ona batoh. To by se dalo celkem lehce přežít, jenomže v tom batohu zůstaly klíče, peněženka nejen s penězi, ale i s veškerými doklady, které Anděla vždycky nosila s sebou a považovala to za vrchol své připravenosti. Blbý zvyk! V duchu si nadávala do hlupaček, ale problém se tím ani kapku nezmenšil.
Co teď? Bylo jí to jasné - musí se tam prostě vrátit! Ale co s promočenou a řvoucí Terezkou?
"Budeme si hrát na vodníky, jo?" zkoušela Anděla na zablácené uplakané vnučce své pedagogické schopnosti.
"Néééééé!" řvala holčička na plné pecky a u nosu se jí přitom dělaly velké hnědé bubliny. Anděla bezradně spustila ruce a pracně se snažila nahodit rychlejší otáčky v mozkových závitech.
"Tak tu tedy počkáš na schodech, ano? Sama! Anesmíš se z nich hnout ani na krok. Já musím jít najít batoh!"
"Néééééé," zaznělo zase na plné volume v odpověď.
„Mám v tom batohu klíče, jinak se nedostaneme domů. To chceš zůstat celej den tady na schodech?“
„Néééééé,“ ječela dívenka jako zaseknutá deska, tentokrát ale pro změnu v jiné tónině.
Vtom padl Andělin pohled na lavičku na schodech. Ležela tam na ní spousta odložených krámů a dětských hraček. Mimo jiné také splihlý, vyfouknutý dětský člun. Nápad! Rychle se snažila barevný člunek nafouknout ústy. Terezka ji upřeně pozorovala a zapomněla přitom i na svou předešlou zvukovou produkci. Konečně dostal barevný gumový člun kýžený tvar nutný k jeho použití. Vypadal na té hnědé hladině naprosto nepatřičně – jako obrovský pestrý květ z džungle. No jo, džungle, napadlo Andělu, to tedy je džungle...
"Pojď, poplaveš na lodičce a budeš jako pirát. A budeme hledat poklady," připojila Anděla za plácnutím, s nímž hodila člun na vodu. Zabralo to! Terezka kupodivu nic nenamítala a ochotně se hrnula k Anděliným nataženým pažím, které ji posadily doprostřed člunku.
Znovu se tedy vydaly na konec uličky. Voda mezitím ještě stoupla, takže Anděla už byla po prsa ve vodě a strkala před sebou modrorůžový člun se zmáčenou zablácenou Terezkou.
Snažila se co chvíli šmátrat pod vodou a zachytit popruh nebo šusťákovou látku batohu. Nic! Už byla celá mokrá a vypadala přesně tak bubákovitě jako Terezka, která se na rozdíl od ní ovšem výtečně bavila.
"Babi, eště támhle... anebo támhle - tam je poklad!" výskala nadšeně, protože si ve své kratičké tříleté paměti dovedla vybavit jediné hledání pokladu, a to velikonoční sladké nadílky v trávě zahrady.
Veškeré potápěcí Anděliny pokusy byly však neúspěšné a jí se začala zmocňovat beznaděj. Nenahmatala ani holínku, kterou už dávno odepsala a vlastně o její nalezení neusilovala, ale ani batoh, o který jí hlavně šlo. V mokrých šatech jí začínala být zima a taky Terezka navzdory zaujetí, se kterým sledovala Andělinu vodní show, začínala drkotat zuby.
. "To jsem blázen, kde to jen může bejt. Přece to bylo někde tady..." bručela si Anděla v pauzách, kdy se narovnala, aby zkontrolovala terén. A znovu a znovu se bezútěšně nořila do proudící hnědé břečky..
Vtom se za rohem objevili muži v červených kombinézách. Vypadali rozhodně nadějněji než marastem olepená Anděla. I oni šli víc než po pás ve vodě, ale za nimi se majestátně nesl velký nafukovací člun s dvoučlennou posádkou. Udiveně zůstali stát
a zírali na potápějící a vynořující se zablácenou Andělu, která zabraná do svého bezvýsledného úsilí příchod evakuační čety ani nezaregistrovala. "Co hledáte, paní?" zeptal se jí za zády nejstarší z přicházejících mužů. Anděla se tak lekla, že ztratila balanc a tentokrát nedobrovolně zahučela pod vodu. Zmáčená, zablácená a zimou roztřesená Terezka ve člunu se cítila povinna odpovědět za babičku, která se tak najednou ztratila:
"Babička hledá poklad - zlato a čokoládu. A je z toho blázen. A já sem pilát."
Muži po sobě koukli s povytaženým obočím, zatímco prskající a rovnováhu hledající Anděla se vynořovala vedle nich.
"Pojďte, paní, naložíme vás do člunu a odvezeme do evakuačního střediska," řekl starostlivě k ní nejblíž stojící chlapík v červeném a rezolutně k ní natáhl paži.
"Nemůžu," vyplivla Anděla hnědý pramínek a rukou shrnula z čela mokrou ofinu, "mám tam všechno!"
A znovu se chystala potopit. Pohled mužů, kterým se tentokrát navzájem počastovali, byl jednoznačný - je to jasné, šok, nervy, to se někdy v takových situacích prostě stává.
A Anděla ten pohled dobře znala - třicet let totiž pracovala jako vrchní sestra na psychiatrii...
(vzpomínka na povodeň roku 2002)
