Deset koncertů první pětiletky nejmladšího pražského festivalu folkové, country, trampské a jinak příbuzné muziky Břevnovský Březňák se vyznačovalo mimo jiné tím, že s výjimkou spolupořádající Sekvoje se žádný další vystupující neopakoval.
Zhruba týden před stými narozeninami naší republiky vyvrcholila desátým koncertem první pětiletka zatím nejmladšího pražského festivalu, který má ročně dva koncerty – na jaře a na podzim.
Už v osmašedesátém roce minulého století se v sále restaurace U Bečvářů v Buštěhradu hrálo divadlo. Karel Tejkal ve čtvrtletníku Vital připomíná začátky Pražského jara.
Nejsem si jistý, zda se Veleňští inspirovali právě touto známou písničkou, ale fakta hovoří: po již proslavených festiválcích Písničky na dvorku, Veleňský čumprdlík či Kafe se škvarkama se tentokrát obrátili k českému populárnímu nápoji a uspořádali ve Veleni setkání minipivovarů, při němž nechyběla dobrá muzika.
Divadlo za plotem je v areálu bohnické psychiatrické léčebny, ale zatímco si v léčebně tuží zdraví především dospělí, na divadlo budou vzpomínat hlavně mladí muzikanti.
Dvanácté Folkové setkání v Herálci se posunulo ze začátku srpna na poslední červencový víkend. Tradičně začalo v pátek v Koječíně, nevelké obci kousek od Herálce, v sále kulturního domku, který si postavili místní šikovní hasiči.
Nemohu nezmínit, že to byl volební pátek. První den druhého kola volby prezidenta. Když byly volební místnosti v polovině svého poslání, začaly v hudebním klubu Mlejn v pražských Stodůlkách přípravy na večerní koncert skupiny Mrakoplaš.
Ve Veleni, proslulé vesničce na dohled od Prahy, kde už léta pracují na pravdivosti úsloví „Co Čech, to muzikant“, se konal další ročník festivalu Veleňský čumprdlik.
Mezi Olomoucí a Litvínovem je přes půl republiky, a tak to vypadalo, že může v lednu být kolem tradičního a velmi kamarádského Setkání se Stráníky problém, protože v týdnu před třetím lednovým pátkem se tři dny na D1 uklízely pozůstatky úterní srážky třicítky aut a kamionů.
Vznik stále pěknějšího festivalu Březňák na Malém Břevnově odůvodňoval jeho duchovní otec Honza Eisenreich i skutečností, že v tomhle konci Prahy žádné takovéhle příjemné hraní není a že to je škoda.
Zpravidla chodím na koncerty folkové, country či trampské hudby, ale tentokrát to bylo trochu jinak. Dcera mého bývalého kolegy z Mladého světa, fotografa Mirka Hucka, je ředitelkou nadace Leontinka, která pečuje o lidi s poruchami nebo zbytky zraku. A tato nadace uspořádala koncert v kavárně, která je za velkými okny v přízemí pražského Veletržního paláce.
