Ve Veleni, proslulé vesničce na dohled od Prahy, kde už léta pracují na pravdivosti úsloví „Co Čech, to muzikant“, se konal další ročník festivalu Veleňský čumprdlik.

Kdo by snad neznal, co je čumprdlik, nebo neviděl stěžejní dílo naší kinematografie, kde kromě fatální situace v alejích, rvačce o to, zda má být kančí pochoutka na šípkách či jinak, vyřadí policajt Josef Somr cyklistický peloton vesničanů vyšroubováním právě čumprdliků z jejich kol a vyhozením do přírody. Ano, je to ten nesmírně důležitý ventilek, který drží napumpovaný vzduch v příslušných duších.

Budilovi, v jejichž stavení či na dvoře se festival koná, po pohledu na černé nebe, kam se podíváš, rozhodli o konání festivalu pod střechou, v kulturní sálku Tóin Domhan, proměněné zkušebně Panelákových fotrů a skupiny Městská. Kulturní zážitek tak mohl nerušeně probíhat jen za občasného konstatování domácího pána a rybáře Jardy Budila, že venku je zima buď jako v Rusku, nebo v ruském filmu.

Hraní odstartoval velmi zdařile (jak se ostatně na Fotry patří) Panelákový Michal Knébl. Kombinaci bonsai houslí a foukací harmoniky doplňoval řadou rapů a nápaditými texty, svědčícími o tom, že neprožil kus života zbytečně, jako každý folkový písničkář zařadil i písničku o smrti a nezapomněl ani na svůj slavný opus o tom, co se stalo, když mladá úča v minisukni za moderní katedrou přehodila nohu přes nohu. Své instrumentální houslové umění předvedl v náročné skladbě Sisyfos, v níž hudebními prvky vyjádřil tu nesmírnou dřinu.

Duo Helena a Jiří, bývalí členové skupiny Kalypso, se nezpronevěřili tradici českého folku, který tepe do aktuálních nešvarů, co to jde – ať už protestongem všedního dne nebo nebezpečím, jaké skýtá původně milostná píseň dalším a dalším opakováním další a další krasavici. Jiří s dvanáctkou a Helena s basovou kytarou mají za sebou i zkušenost s hraním na ulici a říkají své tvorbě velmi skromně, že dělají písničky pro 16 strun.

Také další písničkář Pepa Lomský se inspiroval svými životními zážitky a kromě třeba války, pohledu na svět či jarního tání (neplést s Brontosaury) napsal i písničku o malých hokejistech s názvem Špunti na ledě.

Duo BEZ – Daniela Weber a Mira Šupčík – vypadali, že se na nevelké podium (kdysi stání nosorožců v ZOO) ani nevejdou, co měli nástrojů. Postupně se měnilo nástrojové obsazení: Červené jablíčko s klarinetem a kytarou, valčík s kontrabasem a kytarou, Čaj s mátou saxofon a kytara, přídavek zvládli na dvě kytary.

Zdeněk Zeman, opora občas vystupujícího osadního sboru, který (to na Čumprdliku nešlo ukázat) kromě kytary a písniček i kreslí komiksy a maluje lidi, včetně žen, začal Budapešťskou romancí, navzdory zimě jako v Rusku dal píseň Letní, horor o tchýni, s nímž mu pomáhal tatínek, ponořil se do životní filozofie Nápis na náhrobku, zhudebnil Rimbaudovy verše o prvním večírku, ale největší ovace vyvolal Epos o Bivojovi, který už před časem vedl k tomu, že Budilovi mají vnoučka Bivoje.

Jak to u správné dramaturgie má být, když se to povede, poslední vystupující byl špičkou ledovce a zválcoval (jak zhodnotil Jarda Budil po festivalu) konkurenci. Černě oděná, dlouhovlasatá sedmnáctiletá Tereza Balonová, vítězka pražského oblastního kola Porty a finalistka národního finále Porty v Řevnicích, které bylo teprve před ní, hrála a zpívala obdivuhodně. Moderující Tomáš Pohl se v závěrečné pochvale nemohl nezmínit, že ještě nezažil, aby někdo v sedmnácti letech byl takhle hotovou zpěvačkou. A když vyšlo najevo, že kytaru ji učí Martin Rous, už se nikdo ani moc nedivil ani Tereze – kytaristce, ani skvělému přídavku v angličtině z repertoáru Raye Charlese. Zaplněný sálek se pak spořádaně odebral do chodbičky a všichni odevzdali obdržený hlasovací knoflík do papírové krabičky označené jménem vystupujícího.

Tereza vyhrála a dostala v krásné krabičce (původně od nějakého rubínového náhrdelníku) adjustovaný čumprdlik, u něhož byl přiložen i doprovodný text: Nezbytný při přetlaku muzikantské duše.

Foto: archiv organizátorů