Deset koncertů první pětiletky nejmladšího pražského festivalu folkové, country, trampské a jinak příbuzné muziky Břevnovský Březňák se vyznačovalo mimo jiné tím, že s výjimkou spolupořádající Sekvoje se žádný další vystupující neopakoval.
Dramaturgii jedenáctého ročníku, kterým Březňák vstoupil do šestého roku své existence, určili vlastně věrní návštěvníci, kterých pravidelně přibývalo rok co rok tolik, že teď už naplňují příjemný sál Kulturního domu Malý Břevnov tak, že na každé židli mají předplatitelé lísteček se svým jménem a volných židlí nezbývá. Dramaturgie totiž vyšla z návštěvnické ankety o míře oblíbenosti účinkujících minulých koncertů, takže není divu, že sál se začal plnit – byť venku bylo nádherné slunečné počasí – už dobrou hodinu před začátkem.
A ten byl takový, jak mohl jen potěšit natěšené posluchače. Dvojice Jan Matěj Rak a František Vlček svým koktejlem písní, kterým se dneska říká „staré trampské“, byť je původně jejich autoři psali většinou s jiným záměrem, sklidili zasloužený obdiv. Matěj za bravurní hru, vpravdě rakovskou, na kytaru, František za bravuru na foukačku a navíc Bílé skály nebo třeba šíp, letící savanou otevřely i uctivě poslouchající hrdla naplněného sálu k společnému zpěvu.
První hosté Březňáku, torzo Chudinků - kontrabasistka Jařénka s kytaristou Maxem - vzpomněli nejen na zpěváka a foukačkáře Kaďoura, který už jamuje na nebesích, ale svou energií a zápalem víc než vysvělili, proč měli Chudinkové podtitul „spolek pro zesurovění trampské písně“.
Choroši, pánské trio kytaristů s nepřehlédnutelnou akustickou basovou kytarou a doprovázené milým holčičím potomkem Petra Ovsenáka, jednak zmíněnou anketu vyhrálo, jednak oslavilo střední Čechy, rozhodně se nezpronevěřilo skutečnosti, že dobré trampské písni nemůže chybět příběh a koneckonců – zejména když hráli po Chudincích – dali najevo, že spolek pro zesurovění trampské písně má zřejmě o další generaci postaráno…
Host Martin Rous má na svědomí, že patrně mnoha posluchačům mohly vypadnout oči z důlků, když sledovaly jeho ruce a prsty člověka, který na kytaru nejen umí, ale dokonce ji vyučuje. Dopsal si tři české sloky k jednomu spirituálu, aby se mohl na kytaře pořádně vyřádit, a když ještě zahrál svou skladbu, protože ji má rád, byl to zážitek odpovídající české hudební historii.
Představovat tomuto publiku skupinu Pacifik bylo opravdu těžké nošení dříví do lesa, několikanásobní držitelé Port udělali personální změnu v sestavě, Marcelu Voborskou vystřídala Martina Nová (dříve Spurná) a posluchači se dočkali toho, co od Pacifiku jistě očekávali. Včetně Karlínského nábřeží Heleny Maršálkové, energického hlasu Martiny, novinky Andělína Černý pasažér či plechové huby Tonyho Linharta.
Třetím hostem večera – a hned řeknu do třetice všeho dobrého – byla písničkářka Jana Rychterová. Ohromně vtipné texty o Argentinci, který vede cvičení, kam chodí, či příběh maminky, které se narodila dvojčata od dvou otců, korunovala nádherným českým textem své sestry k slavné písni Leonarda Cohena Halelujah.
A závěr koncertu, který neměl žádné přestávky, trval přes tři hodiny, ale pozornost i spokojenost posluchačů byla neustále maximální, patřil paní profesorce Jitce Vrbové, doprovázené kytarou a chvílemi i hlasem Honzy Fruewirtha, kterému se v Pacifiku říká Andělín, ale Jitka – zkušená pedagožka – mu říká Koloušku… A jestli v průběhu všech vystoupení skoro vždycky došlo k nějaké energetické explozi, u Jitky Vrbové to vyvrcholilo a nejenže musela – ostatně jako všichni před ní – přidávat, ale byla to demonstrace persóny naší muziky, jakých opravdu mnoho nemáme.
Jedenáctý Březňák skončil – stejně jako ty předchozí – sešoupnutím židlí a stolů, na nichž během večera stály sklenice s osvěžením ze sousedního baru a vypuknutím jam-sesionu, protože málokomu se chtělo z té hudební nálady odejít.
Foto: Jiří Břicháč
