Dlaněmi dotýkám poselství kamene
přimykám ruce na skálu

V dětství jsem bydlel s rodiči na poslední ulici posledního předměstí. Rozbitá asfaltka končila po pár domcích v lukách. Tehdy jsem si myslel a dnes si to myslím opět, že to byla Hlavní třída celého Světa.

Kdysi jsme chtěli být stále spolu
v cinkání muziky slyšet svůj čas

Barevné sklíčko krajiny
jen zvolna zvolna chladnoucí
tvrdými hroudami oranic
Měkkostí kresby prvního sněhu

Tři ženy
tři sudičky v poledním slunci
nabízely nám sezónním hostům
hroznovou rakiji
ženám čokoládové bonbóny

Nenabouratelnou, až za hranici běžných zvyklostí v tomto zeměpisném pásmu jdoucí příbuzeneckou  soudržnost mohl široce rozvětvené rodině Horňákových  upřímně závidět kdekdo. A také záviděl.

Společná jmenovka na dveřích
společné příjmení v průkazu totožnosti

Kdysi jsme chtěli být stále spolu
v cinkání muziky slyšet svůj čas
děvčatům lhát co rády slyší
být z vína veselí včera