Hned, jak se jeho bota dotkla ohlazených žulových kostek oválné návsi, přepadl ho zase ten neodbytný, vtíravý a ne právě příjemný pocit. Ta směsice očekávání, nedefinovatelné výzvy a všudypřítomného přikrčeného strachu. „Neměl jsem sem jezdit...“ ta slova se mu jako omletá písnička vracela stále na mysl. Ještě sice mohl vklouznout zpátky na měkké sedadlo, zabouchnout za sebou dveře klimatizovaného vozu a zmizet alejí vzrostlých štíhlých topolů, které kdysi jako kluk pomáhal sázet.

Myslim, že bych se chtěl jmenovat Silvestr. Ne, že by se mi to jméno nějak zvlášť líbilo... A taky jak by mi asi tak říkali? Silvo? To je jako pro holky. Nebo Silvouši? To je taky dost hrozný... Ale to nevadí, kdybych se jmenoval Silvestr, slavili by to se mnou všichni lidi...  Aspoň u nás všude se Silvestr slaví. U vás ne?

Strašně rád lžu. Odmalička. Není to ale takové to ubohé, upocené, ustrašené lhaní a zatvrzelé zatloukání. Moje lhaní je krásné, plastické vymýšlení plné barev, příběhů a fantazie.
Už jako docela malý prcek jsem mámě s vážnou tváří vyprávěl, že jsem na schodech potkal obra a že jsem mu dal svou svačinu, anebo že jsem hrál kuličky s trpaslíky a všechny je obehrál.

Doktor Vaňous zabafal ze svého viržinka jako parní lokomotiva do kopce a sestra Dudová nakrčila nos, což při jeho rozměrech byl přímo heroický výkon. "Že to může někdo dobrovolně kouřit, takovej smrad," pomyslela si v duchu a nenápadně zamávala složkou dokladů před obličejem jako vějířem.

Košile mě škrtila u krku, sváteční kalhoty dřely v pase, nové boty tlačily snad ze všech stran a teta se jako obvykle rozplývala, jak mi to sluší a jak jsem zase vyrostl. Podle ní už bych musel být jako Eifelovka a přitom jsem byl malý, přitloustlý, zpocený chlapeček s přilízlou patkou hřebíkovitých vlasů nad pihatým čelem.

Žalm pro normální sobotní dopoledne

Seděl u okna, pohled přišpendlený na chomáček opelíchaných stromů v parku, který se boxoval o přízeň rozječené drobotiny s betonovými skružemi a kovovými prolézačkami. Čtveřice obstarožních Brouků z Liverpoolu mu spolehlivě cupovala duši na kousky a hlavou mu táhla hejna stěhovavých myšlenek, kroužkovaných jeho melancholií.

Ten hlas ve sluchátku, které nyní křečovitě svírala v ruce, jí doslova vyrazil dech. Jako by otevřel dveře třinácté komnaty její paměti a přivolal zpátky všechny ty vzpomínky omleté do blednoucích barev více než dvěma desítkami let. Jejich  sladkohořkou chuť nedokázala nikdy pohřbít s krabicí starých fotek a dopisů.

Namísto dvanáctého ročníku známé literární soutěže Jihočeská žabka vyhlásil  tentokrát Jihočeský klub Obce spisovatelů se sídlem v Českých Budějovicích, v součinnosti s HSF-klubem, novou literární soutěž, vyhrazenou trojici netradičních žánrů: horor, sci-fi a fantasy.