Hudební festival Třebsínské zvonění byl letos ve znamení Pocty paní Jitce Vrbové. Pořadatel festivalu Tomáš Tichý zodpověděl pro ePortýr pár otázek.

Tomáši, letošní Třebsínské zvonění bylo opravdu výjimečné. Nejen že jste organizovali už po páté Pochod zdraví v Posázaví z Pikovic na Třebsínské zvonění, ale rozhodli jste se, že vlastně celý festival věnujete vzpomínce na skvělou zpěvačku Jitku Vrbovou. Kdo s tímto nápadem přišel a můžeš popsat co se v rámci pocty této legendě na Zvonění odehrávalo?

Když dovolíš, vezmu to postupně. Pochod zdraví v Posázaví je opravdu tradiční akce, která spojuje pohyb, lásku k přírodě a výbornou muziku dohromady. V podstatě je to tak, že kdo chce šlapat z Pikovic do Třebsína, tak v občerstvení U Kelímka si koupí zlevněnou vstupenku na festival, dostane jablíčko a vyrazí. Za to, že dojde až k nám, automaticky získává dárkovou tašku s dobrotami a následně v průběhu festivalu ještě dochází ke slosování vstupenek a tři chodci dostávají speciální ceny. Každoročně se zúčastní kolem 50 pochodujících. Letos dokonce někteří přijeli k nám na festival už v pátek a v sobotu ráno se nechali do Pikovic odvézt naším Country Taxíkem.

Co se týče vzpomínky na Jitku Vrbovou a na myšlenku takovou věc uspořádat, jednak to napadlo nás oba, myslím mou manželku Martinu a mě, v den, kdy jsme se dozvěděli o jejím odchodu do hudebního nebe – zároveň to pro nás byla naprostá povinnost. Zažívali jsme s Jitkou úžasné chvíle, cítila se u nás skvěle. Takovou pomyslnou třešničkou na dortu bylo, když jsme ji před dvěma lety samozřejmě, po dohodě s ní, unesly z léčebny v Říčanech. Nahlásila ošetřovatelům, že jde na své neodmyslitelné cigárko, venku už čekal kamarád s nastartovaným autem a fofrem na Třebsínské zvonění. Bylo to vše naplánované na sekundy, takže po příjezdu k nám si rovnou sedla ke stolečku, na něm její oblíbené červené, kytička a vedle už připravený Andělín. Hned se začalo hrát a Jitka zpívat a celý její hodinový koncert byl ve stylu Standing ovation. Pak trocha oddechu a rychle autem zpět. Do léčebny vcházela se slovy, tak už jsem si zakouřila a jdu k sobě na pokoj. Nikdo si ničeho nevšiml. Na základě tohoto zážitku se její stav tak vylepšil, že jí převedli do domu s pečovatelskou službou. Taková to pro Jitku byl vzpruha.

Na letošním ročníku se na jevišti střídala opravdu zvučná jména. Legendární Pacifik, Taxmeni, Nezmaři, Schovanky nebo Vojta Nedvěd. Jaký byl ohlas návštěvníků na letošní program? A kdo z nich byl podle tebe ten největší trhák?

Všem kapelám to hrálo skvěle, program je vždy sestaven tak, aby maximálně gradoval, ale je pravda, že letos byla úroveň kapel tak vysoká, že si tu pomyslnou vysokou laťku kapely jen předávali, všechno jsou to absolutní profíci. Co se týče největšího trháku, je těžké někoho vypíchnout, ale dle slov diváků se asi nejvíc líbilo vstoupení Vojty Nedvěda s Petrem Kocmanem a Milanem Plechatým.

Zkrátka písničky bratrů Nedvědových k Posázaví asi patří nejvíc. Mimochodem, také jsme před lety dělali poctu Frantovi Nedvědovi a až na mladého Honzu se nám povedlo všechny ostatní Nedvědy dostat takřka v jednu chvíli na jedno podiu vč. maminky kluků. Bylo to velkolepé. Pak už jsme Honzu Nedvěda mohli vidět jen na Trampských Pikovicích. Není to tak dlouho co jsme festival vystrojili pro Tonyho Linharta, ale to jsou zážitky na dlouhé vyprávění.

Kromě známých seskupení se na Zvonění představil i letošní vítěz Porty, skupina Lautrec, a to proto, že festival Třebsínské zvonění se přidal ke štafetě partnerských festivalů Porty. Jak se ti Lautrec líbil a jak vítěze Porty přijali diváci?

S Jirkou Vondráčkem jsme na téma štafety partnerských festivalů mnohokrát hovořili a mně se to téma velice líbilo a líbí dodnes. Pro ty, co nevědí, co to znamená a o co jde, trochu vysvětlím.

Jde o to, si vzájemně předávat diváky, což znamená, že někde na festivale visí plakát s dalšími festivaly, aby diváci věděli, kam mohou vyrazit a konferenciér se o tom také zmiňuje. Další a neméně důležitá úloha partnerských festivalů je pomoci kapelám, které zvítězí, zkrátka si je mezi sebou přeposílat, aby kapele netrvalo věčnost, než se o nich někdo dozví. Taková kapela, které my všichni pomůžeme, může do budoucna někoho inspirovat a můžou tím pádem vznikat další skvělé kapely, vlastně nám jde o to, aby autorská hudba ať už je to folk, Bluegrass, trampská či country žila a s ní žili i naši posluchači.

Co se týče Lautrecu, je to přesně druh muziky, na kterou Porta čekala, energická kapela složená ze tří ostřílených muzikantů, založená na pořádných kytarových rifech, doplněná další skvělou kytarou a báječným zpěvem. Kapela zaujme a má charisma.

Jak vlastně vybíráš, koho si na festival pozveš? Podle jakých kritérií?

Je to velmi složitý proces ovlivněný mnoha a mnoha faktory. Z mého pohledu, coby autora, je pro mne nejdůležitější, aby kapela hrála vlastní tvorbu, dokonce v podmínkách on-line soutěže o vystoupení na Zvonění i Pikovicích je, že kapela musí mít v repertoáru minimálně 80 procent vlastních skladeb. Tímto způsobem se snažím hudební scénu někam posouvat, a ne se vracet o desítky let zpátky a poslouchat stále stejné písničky, to by byla z hlediska hudby cesta do pekel.

Dalším kritériem je, že kapela musí posluchačům něco nabídnout a předat, musí být pozitivní a živá, nesmí s nimi být nuda. Neberu kapely, které zpívají v anglickém jazyce, jsme v Čechách a čeština je krásná a velice si jí vážím a lidi si zaslouží textům rozumět. Když je poutavá kapela, dobrý text, pěkné vokály a instrumentální výkony na úrovni jsem spokojen. Kapela musí být známá, aby za ní na festival přišli lidi, proto mám pár kapel, které obsazuji skoro všude.

Ještě se vrátím k nápadu s poctou paní Jitce Vrbové. Zapojily se ke vzpomínce i kapely? Zazněly nějaké písničky Jitky Vrbové v jejich podání?

Ano, zapojily se všechny kapely i ty páteční, ostatně zazpívat si Jitčinu písničku je pro každého veliká čest, a to si nechtěl nikdo nechat ujít. Přibližně měsíc před akcí jsem oslovil s tímto nápadem všechny kapely, nabídl jim, že si mohou vybrat jakoukoliv Jitčinu písničku, vytvořil všem dostupnou tabulku s písněmi, aby se nestalo, že více kapel bude hrát stejnou píseň. Následně celá akce dopadla na výbornou. Třešničkou na dortu bylo, že po přídavku Pacifiku jsme všichni přítomní muzikanti vystoupili a zazpívali Co nevidět se sejdem. S námi zpívalo ve stoje celé publikum – bylo to úžasné.

Jaké byly pro tebe osobně nejkrásnější momenty letošního ročníku?

Nejkrásnější momenty festivalu neměly s hudbou nic společného.

V rámci Pocty Jitce Vrbové jsme vytvořili obrovskou venkovní výstavu, kde jsme vytvořili jakousi její životně hudební chronologii. Dva panely, kde byly čtyři grafiky Jitky v životní velikosti, jsme postavili k podiu, aby tam s námi byla. Když jsem viděl kolik lidí a s jakým zájmem si výstavu prohlíží, tak mi to jen dokázalo, jak moc byla milovaná. V rámci festivalu se ovšem událo něco skoro až Božského. Jako vzpomínku na Jitku a Tonyho Linharta jsme vyrobili lavičku s jejich portréty a nazvali jsme jí Lavička Andělů. Tu jsme umístili pod Andělský strom, který celá léta shlíží na celou naší hudební scénu a následně na Posázaví. Ve 14:00 se dostavil místní pan farář, pronesl krásnou řeč a požehnal tomu kouzelnému místu, Andělskému stromu i lavičce. V tu chvíli všichni, kdo jsme tam byli, jsme se při vzpomínce na dva hudební velikány rozplakali. Mezi námi byla Zuzka Vrbová i Monika Linhartová. To byl za mnohá léta jistě nejsilnější okamžik. Dá se říct, že na takový se nikdy nezapomíná.    

Když bys měl jedním slovem zhodnotit letošní ročník, které slovo by to bylo?

Kdybys mi dovolila aspoň tři, tak by to bylo přátelství, radost a souznění.

Na závěr již tradiční otázka a tou je vize do budoucna. Určitě máš už teď představu, jak bude vypadat příští ročník festivalu Třebsínské zvonění.

Vize je celkem jasná a dávno daná. Dělat kvalitní fesťák tak, aby se k nám lidi rádi vraceli, fesťák, který má nějaký přesah, odkud si diváci odnášejí i jiné než jen hudební zážitky.

Zkrátka fesťák, kde se lidi budou cítit dobře. Naší prioritou jsou také děti, aby se i ty chtěli k nám po roce vrátit. Tím si budujeme posluchačskou základnu na další léta. Co se týče kapel, mám koncepci, ale tu musím nejdříve pořádně doladit.

Díky za rozhovor. Denisa Marková