Divoké aprílové počasí
naše kroky ke skále provází.
Ke skále s nápisem Barrande.
Chvíli slunce svítí,
pak zase krátce leje,
na skále už září žluté kvítí,
krásný trilobit v dlani hřeje.
Najít ten malý poklad
ve vápencové suti,
to do tváře každého kluka,
šťastný úsměv vnutí.
Čekal tu v kameni miliony let,
od těch dávných dob,
kdy život ovládl náš svět.
Už zelenají se keře u trati,
kdo naději věří, ten ji neztratí.
?íká se, postav d?m, zasa? strom a zplo? syna. Nevím, pro? zrovna tohle? Taky by se mohlo ?íkat: vyrob budku pro ptáky.
Zimě se ještě nechce odcházet,
svým chladem nás míní provázet
na cestách do práce, domů i do lesů,
než docela ztratí svou bílou noblesu.
Určitě to všichni dobře znáte, když se někam, nebo na něco hodně těšíte, tak se vždycky něco stane, nebo něco nevyjde. Stejné to je u mě i s výpravami na ryby.
Kdysi dávno tu někdo stál,
aby verš do skály vytesal,
verš, který zapomenout nedá
a v minulosti stále hledá:
Už se vám na rybách n?kdy stalo n?co, co odporuje všem rybá?ským zákon?m a bojíte se to vypráv?t známým aby se vám nesmáli? Já vám budu vypráv?t, co se stalo mn? a mým známým. Jsou to jen v?ci, u kterých jsem sám byl, a bezpe?n? vím, že je to pravda a žádná „latina“
Už je to spousta let, ale mám to v živé paměti. Takové události se nezapomínají a každý si je neseme v soběpo celý život. S mou ženou Hankou jsme se na tu událost dlouho připravovali. Po jejích sedmnáctých narozeninách nám rodiče dovolili jet se spolužáky na víkend na chatu. Už dávno jsme probírali, kdy si dáme dárek. Dárek bylo naše tajné heslo a jen jsme čekali na vhodnou příležitost.
Tak přišlo září...
Když ?etl jsem staré p?íb?hy
Sněhu vločka se zase snáší k vločce,
Co tě pudí do přírody? Nebaví tě městské schody?