Letošní Porta je už padesátá a bude ve znamení hudebních milníků a osobností, které tento žánr poznamenaly. Nemělo by se ale také zapomenout na města, která se do historie tohoto festivalu výrazně zapsala.
Ústí nad Labem
Jako město vzniku musíme Ústí určitě vzpomenout jako první. Celkem pětkrát se v počátcích všichni scházeli v kulturním stánku s portovní tradicí a dodnes se tam vracíme s úctou k tradici. Národní finále se ale v sedmdesátých letech muselo stěhovat a díky nadšencům se ho podařilo uspořádat v různých koutech republiky. Olomouc nebo Svitavy poskytly zázemí vícekrát, stejně jako Sokolov, který díky Jardovi Studenému národní finále zachránil v roce 1980.
{gallery}Porta_Usti{/gallery}
Plzeň
Zásadním městem ale byla Plzeň, kde Porta zakotvila na deset let a kde se díky nezapomenutelnému prostředí výstaviště vytvořila neopakovatelná atmosféra. Ta pak v polovině 80. let vrcholila na Lochotíně, kde při koncertech běhal mráz po zádech divákům i muzikantům. Od poloviny let devadesátých, kdy už Portu řada lidí odepisovala, se do Plzně národní finále opět vrátilo, a nebýt povodně 2002 a obchodních záměrů města, mohlo by určitě této Mekce Porty finále slušet dodnes.
{gallery}Porta_Plzen{/gallery}
Jihlava
Jihlava byla trochu smutnou portovní kapitolou, ale finálové koncerty v letním kině i vedlejší scény (zvláště ta v ZOO) měly svou atmosféru. A tak všichni věříme, že Porta s přívlastkem „řevnická“ naváže na historické geografické milníky na dlouhou dobu pohodou, atmosférou a dobrou muzikou. Porta není jen pouhým festivalem, ale prostorem pro setkávání lidí naladěných na stejnou notu. A Lesní divadlo v Řevnicích má snad našlápnuto dobře na delší dobu.
{gallery}Porta_Jihlava{/gallery}
Foto: archiv a Petr Beneš
Řeknu větu, která se vám vůbec nebude líbit: za to, že Porta zůstala zachována, patří díky svazákům. A hned upřesňuji: v 60.letech stejně jako i dnes byla spolupořadatelem Porty Česká tábornická unie. Když byla v r.´70 rozpuštěna, převzali svazáci chtě nechtě i její rozpracované aktivity. Ještě v létě toho roku jsme s Wabim R., Kaymanem a brněnskými táborníky postavili ve štěchovické zátoce vor a spluli s ním po Vltavě a Labi až do německého Magdeburgu. 
Pamatuju doby, kdy jsme stávali s roztřesenými koleny na portovních prknech a hrdla odmítala trémou vydat tón. V porotě tenkrát sedělo hodně významných osobností, jen tak namátkou: Pan doktor Tichota, Jarda Navrátil z pražského rozhlasu, paní Fikejzová, Míla Langer a další. A mezi nima musel být nějaký odpudivý svazák, sice hluchý jak poleno, zato ověnčený významnou funkcí. Do všeho kecal a ničemu nerozuměl.