Řeknu větu, která se vám vůbec nebude líbit: za to, že Porta zůstala zachována, patří díky svazákům. A hned upřesňuji: v 60.letech stejně jako i dnes byla spolupořadatelem Porty Česká tábornická unie. Když byla v r.´70 rozpuštěna, převzali svazáci chtě nechtě i její rozpracované aktivity. Ještě v létě toho roku jsme s Wabim R., Kaymanem a brněnskými táborníky postavili ve štěchovické zátoce vor a spluli s ním po Vltavě a Labi až do německého Magdeburgu.
Nad sebou jsme měli československou státní vlaku a vlajku ČTU, která už oficiálně neexistovala. Pak následoval památný poslední tzv. volný tábor ČTU, jež už nebyla, na Slunečné pasece. Šéfem byl Wabi, kuchařem Jarda Studený, instruktorem Kayman, okrasou a pomocníkem já a malíř Pavel Petrák.
Takže ironií osudů Portu dál celkem neradi rozvíjeli svazáci. Nikdo už nedokáže říct, co by bylo, kdyby Porta nebyla. Stala se důvodem celoroční usilovné práce dalších a dalších generací hudebníků, jejichž ambicemi zůstávalo umístit se v okresním, nebo dokonce v krajském kole. Málokdo si mohl myslet na národní finále, a málokomu se to také podařilo. Stala se zřejmě největším hudebním festivalem na světě – v přepočtu na počet obyvatel byly větší jen všesvazové soutěže lidové umělecké tvořivosti v bývalém SSSR. A pak ochořela elefantismem, obludným zbytněním a jistě i nešetrnou (bohužel vědomou) genocidou trampských kapel. Folk Portu spolk´, jak pravil ve své době Kapitán Kid.
Avšak přispěla neuvěřitelnému kvalitativnímu vývoji žánrů, nepřesně nazývaných menšinovými. Vyprávěl mi Robert Křesťan, jak je s Druhou trávou pozval na svůj ranč legendární zakladatel bluegrassu. Přijeli k bráně a zastavili. Ze svahu k nim kráčel starý muž v stetsonu.
Otevřel a řekl – „hi, I´m Bill Monroe“.
Cítil jsem, jak mi jde mráz po zádech.
Seděli jsme u Křesťanů v kuchyni a Robert právě poslouchal klasické hillbilly, nějaká farmářská rodina dělala, co mohla.
„To je muzika, viď“, pravil Robert, který má své vzory a nedá na ně dopustit.
„Šlachu“, řekl jsem „ tahle kapela by neprošla předkolem Porty!“
Byl konec osmdesátých let, vrchol éry Porty i jí sdružovaných žánrů.
Hanka Hosnedlová
Číst dál
Porta už byla přirovnávána k lecčemu – ke květině, která rozkvétá do barev a do krásy, k dívce lámající srdce muzikantů i posluchačů, k dámě, která umí důstojně nést své hudbou naplněné roky... Mne napadl jeden, možná netradiční, možná i trochu rouhačský příměr – s fotbalem. Zatímco fotbal je nejpopulárnějším sportem u nás, Porta je v daném hudebním žánru zase nejstarším a asi i nejznámějším hudebním festivalem v krajinách českých, moravských a snad i slovenských.
Asi už jen generace nejstarších porťáků si vzpomene, že náš festival si při svém vzniku pojmenoval svoji žánrovou přihrádku. 
Pamatuju doby, kdy jsme stávali s roztřesenými koleny na portovních prknech a hrdla odmítala trémou vydat tón. V porotě tenkrát sedělo hodně významných osobností, jen tak namátkou: Pan doktor Tichota, Jarda Navrátil z pražského rozhlasu, paní Fikejzová, Míla Langer a další. A mezi nima musel být nějaký odpudivý svazák, sice hluchý jak poleno, zato ověnčený významnou funkcí. Do všeho kecal a ničemu nerozuměl.