Bylo to v Ústí nad Labem v roce 1966, kdy se parta kamarádů zabývala myšlenkou založení festivalu country & western a trampské písně. Jirka Šosvald, tedy ten, který s myšlenkou přišel jako první, píše o první schůzce festivalového výboru, kde se snažili vymyslet název, toto: "Shodli jsme se, že vzhledem k žánru a našemu kraji by měl název mít něco společného se zdejší přírodou nebo tak nějak. A tu jsem uvedl, že skalní útvar, kterým řeka Labe vtéká do Ústecka, nese odjakživa název Česká brána - latinsky Porta Bohemica. Jenže to se nám zdálo moc dlouhé a tak nějak příliš reálně lokální a tak jsme hledali dál. Nic kloudného jsme ale nevymysleli, až Zbyněk Jelínků prohlásil, že lidé přece vědí, že Porta není v Číně, a že tu Bohemicu můžeme kliďánko vynechat.
Hanka Hosnedlová
Číst dál
Porta už byla přirovnávána k lecčemu – ke květině, která rozkvétá do barev a do krásy, k dívce lámající srdce muzikantů i posluchačů, k dámě, která umí důstojně nést své hudbou naplněné roky... Mne napadl jeden, možná netradiční, možná i trochu rouhačský příměr – s fotbalem. Zatímco fotbal je nejpopulárnějším sportem u nás, Porta je v daném hudebním žánru zase nejstarším a asi i nejznámějším hudebním festivalem v krajinách českých, moravských a snad i slovenských.
Asi už jen generace nejstarších porťáků si vzpomene, že náš festival si při svém vzniku pojmenoval svoji žánrovou přihrádku. 
Řeknu větu, která se vám vůbec nebude líbit: za to, že Porta zůstala zachována, patří díky svazákům. A hned upřesňuji: v 60.letech stejně jako i dnes byla spolupořadatelem Porty Česká tábornická unie. Když byla v r.´70 rozpuštěna, převzali svazáci chtě nechtě i její rozpracované aktivity. Ještě v létě toho roku jsme s Wabim R., Kaymanem a brněnskými táborníky postavili ve štěchovické zátoce vor a spluli s ním po Vltavě a Labi až do německého Magdeburgu. 
Pamatuju doby, kdy jsme stávali s roztřesenými koleny na portovních prknech a hrdla odmítala trémou vydat tón. V porotě tenkrát sedělo hodně významných osobností, jen tak namátkou: Pan doktor Tichota, Jarda Navrátil z pražského rozhlasu, paní Fikejzová, Míla Langer a další. A mezi nima musel být nějaký odpudivý svazák, sice hluchý jak poleno, zato ověnčený významnou funkcí. Do všeho kecal a ničemu nerozuměl.