Porta už byla přirovnávána k lecčemu – ke květině, která rozkvétá do barev a do krásy, k dívce lámající srdce muzikantů i posluchačů, k dámě, která umí důstojně nést své hudbou naplněné roky... Mne napadl jeden, možná netradiční, možná i trochu rouhačský příměr – s fotbalem. Zatímco fotbal je nejpopulárnějším sportem u nás, Porta je v daném hudebním žánru zase nejstarším a asi i nejznámějším hudebním festivalem v krajinách českých, moravských a snad i slovenských.
Hřála se na výsluní v socialistických vodách nebývalé megaakce, přežila i méně příznivé roky, kdy byla zakazována, období, kdy se měla stát nástrojem v rukou mocných, ale i léta, kdy se oslabovala v dvouproudém systému a ztrácela posluchače. Ale otřepala se jako Fénix z popela, začalo jí znovu narůstat vlídné a barevné peří porozumění a souladu a krok za krokem se vrací do přízně širší návštěvnické obce. A ta už zdaleka není jen zelená, jak se rozevírá žánrová portovní náruč, rozšiřují se a zpestřují i řady návštěvníků.
I když se nedá vstoupit dvakrát do stejné řeky, tok času už pár roků nepodráží Portě nohy, ale přináší smířlivé vlnky uspokojení a také – naděje. Naděje, že tahle muzika vždycky dokáže osvěžit jak muzikanty, tak posluchače, že ji nebude kalit zášť a nedorozumění a že bude proudit řekami a potoky našich muzikantských scén i v dobách nepřejících.
Její góly sice nehřmí jako salvy nadšení republikou, ale jsou dobře mířenou střelou na branku souzvuku a hudebního zážitku, její vítězství netkví v porážce soupeře, ale v tom, kolika lidem dokázala přinést do duše krásu... V době vrcholného portovního klání v Řevnicích a následně v Ústí budu trajdat někde v exotických krajinách Jižní Ameriky, ale věřte mi, že mi Porta bude chybět a budu na ni i na vás všechny v době jejího konání intenzivně vzpomínat. Tak se nedivte, že budete škytat...
Hanka Hosnedlová
Asi už jen generace nejstarších porťáků si vzpomene, že náš festival si při svém vzniku pojmenoval svoji žánrovou přihrádku. 
Řeknu větu, která se vám vůbec nebude líbit: za to, že Porta zůstala zachována, patří díky svazákům. A hned upřesňuji: v 60.letech stejně jako i dnes byla spolupořadatelem Porty Česká tábornická unie. Když byla v r.´70 rozpuštěna, převzali svazáci chtě nechtě i její rozpracované aktivity. Ještě v létě toho roku jsme s Wabim R., Kaymanem a brněnskými táborníky postavili ve štěchovické zátoce vor a spluli s ním po Vltavě a Labi až do německého Magdeburgu. 
Pamatuju doby, kdy jsme stávali s roztřesenými koleny na portovních prknech a hrdla odmítala trémou vydat tón. V porotě tenkrát sedělo hodně významných osobností, jen tak namátkou: Pan doktor Tichota, Jarda Navrátil z pražského rozhlasu, paní Fikejzová, Míla Langer a další. A mezi nima musel být nějaký odpudivý svazák, sice hluchý jak poleno, zato ověnčený významnou funkcí. Do všeho kecal a ničemu nerozuměl.