Typický letní den jednasedmdesátého: ráno sedám za volant, natankuju za padesátikorunu plnou nádrž a vydáváme se za tipem. Jak ubývá času, chytáme se i stébla: malé kulturáčky a plácky za nimi, koupaliště, amfiteátry a letní kina nebo jiná stráň.
Příběh, že Porta v Ústí skončila, je dvouverzový. Ta první obecně rozšířená verze hlásá, že festival v Ústí zakázali. Což nebylo v té době nic nepředstavitelného.
Vyjařilo se a my si s Hankou 29. dubna 1971 kupujeme auto. No dobře, auto. Tahle věc má pro další vývoj žánru zásadní význam. To auto není ledasjaké. Jednak je naše první a jednak je to pohřebák. Fakt. Sice už ztratil havraní glanc, ale černá stále viditelně prosvítá pod štětečky a dřívky opravovaným novým lakem.
Náš život je stále otevřená čekárna. Čekání na výtah v panelovém domě, čekání na dobré slovo po zbytečné hádce, čekání na výsledek zdravotní prohlídky, čekání na návštěvu dětí a vnoučat, čekání na dopis od přátel…
Vidím blbě asi tak od deseti let. Předepsali mi brýle. Obroučky byly levné a strašně ošklivé. Nosil jsem je v kapse do kina a nasazoval si je, až když se zhaslo. V kině to jinak nešlo, většina filmů byla s titulky, dokonce i ty ruské.
Vyšlo první číslo obměsíčníku FOLKHISTORY. Je to mladší sourozenec už zavedeného „kolegy“ Rockstory. Každé číslo bude mapovat jeden rok historie folkové (a samozřejmě také country a dalších příbuzných žánrů) scény doma i ve světě. Na první číslo vyšel rok 1988.
Vyšla mi knížka. To je vždycky radostný den, jako když se vám narodí dítě. A tahle kniha je už moje pátá. Jmenuje se PRŮLETY FOLKOVOU PAMĚTÍ a je to takový běh čtyřmi desetiletími příběhů a událostí, kdy jsem s muzikou žil a pro folk, country a trampské songy usilovně pracoval.
