Je to divné. Na naší zahradě nejsou mravenci. Každý rok jsem sledoval jejich promyšlené trasy, po který pochodovali. Občas jsem je pozlobil. Do trasy, která původně vedla trávou a kamením, jsem položil hadici…
Nedá se nic dělat, jsem pamětník. Pamětníka sice častěji bolí kotník než nepamětníka, ale zase už ví, že vše plyne, všechno se opakuje a všechno je jinak. A že jsou důležitější věci než prachy.
Tedy za prvé: byl bych hrozně nerad, aby tuhle úvahu někdo považoval za nostalgickou nebo staromilskou. Zejména skuteční staromilci by zrovna mně tuhle nálepku určitě nepřišili.
Jakési moudro praví, že je lepší vyhořet, než se stěhovat. Moc tomu nerozumím, ale když se stěhujete, tak vám pojišťovna nic nedá. Zatímco po požáru jste najednou v balíku.
Hlediště plné, hned jasné, že si nikam nesednem. Taky to nepřicházelo v úvahu. Každé dva kroky jsme potkali nějakého známého muzikanta, kamaráda, pisálka, dávného spolupracovníka nebo zasloužilého trampa. Nebo jen odviděníznámého, který nás zdravil, a já se zoufale snažil přijít na to, kdo by to mohl být.
Jordánské království je svým způsobem malebná země, velké hory střídají pouště, je to země povětšinou vyprahlá a kamenitá. Zdá se být poklidnou oázou uprostřed „horkého pole“ sousedních států. Na hraničních územích zajisté takovým poklidem neoplývá, ale to mám zprostředkované od lidí, kteří tam pracují, převážně v uprchlických táborech.
Tak jsem si uvědomil, že naposledy jsem vám psal snad odněkud ze šňůry, když ještě venku řádily sněhové vánice, teploměr ukazoval nesympatických mínus nevím kolik a museli jsme nosit ty protivný bundy, kabáty, šály, rukavice a všechno, co od nás zima vyžaduje. Zima má jediné štěstí, že mám rád lyžování a zimní panorama na horách, takže jí vše odpouštím. :-)
