Humor je boj s lidskou hloupostí. V tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát, ale nikdy v něm nesmíme ustat. Ovšem pozor na zmýlenou – ten, koho považujeme za blbce, považuje za blbce nás. Jde o to nevyvraždit se. /Jan Werich/
Myslím si, že nejsem sama, kdo má nesmírně rád moudrý a něžný humor Jana Wericha. Zároveň je v něm spousta nadhledu, vytříbenosti, života a inteligence. A jak dovede oslovit děti, aniž by tušily, že se jedná o srandu. Ano, to je to slovo, které Jan Werich miloval.
Můj synek, když byl malý, nade vše miloval čtení z Werichovy knížky pohádek Fimfárum. Kdo ji nezná, toho je mi upřímně líto a má co dohánět. Přiznám se, že jsem se u toho předčítání i já velmi dobře bavila, někdy nám ze slovních obratů a nápadů až stříkaly slzy. Tak mě to bavilo, že jsem předčítala jako divadelní představení, každou postavu jiným hlasem a to, myslím, dodávalo příběhům ten pravý šmrnc. Jednoho dne jsem byla nějak víc unavená a četla jsem jednu z pohádek bez přednesu, civilně, ale to jsem tvrdě narazila. Synek se ozval, že takhle to přece nebylo, že to ten pán říkal úplně jinak a že to chce tak, jak to má být. Děcka neošálíte, zvláště jde-li o jejich oblíbenou zábavu. Takže nezbývalo, než se opět ponořit do rolí a i přes únavu si tu srandu užít se vším všudy.
Já bych vám přála život plný srandy, nebo humoru, jak chcete. I sobě… I když mnohdy jsme mu hodně vzdáleni.
Vaše Marc
Vídáme je na každém koncertu, herci na každém p?edstavení. I politici je mají. Kde kdo je má… Jsou to naše sp?ízn?né duše, obdivující naše „výtvory“, naše zdary i chyby. Jsou tolerantní, v?tšinou znalí a my je máme rádi.
Everest, p?esn?ji ?e?eno Mount Everest, nejvyšší hora sv?ta.
K Port? bezesporu pat?í pocit lehkého závanu dobrodružství. 
Country v naší kotlin? p?edstavuje pro v?tšinu lidí druh hudby, pohybující se léta na tzv. okraji žánr?. Krásná definice velkovýrobc? populární hudby! Ale není to jen styl hudby. Je to p?edevším život, životní styl, Vaše bezprost?ední okolí, které, jaké si ud?láme, takové máme.
Budoucnost není jen pohled do k?iš?álové koule, ?i šustící karty v rukou v?dmy. Je to n?co, co bychom asi všichni cht?li znát, ale bojíme se nahlédnout. V?tšinou necháváme život plynout v domn?ní, že vše jde tak, jak to máme kdesi p?edepsáno a pokud se k našemu sluchu donese informace typu – silou myšlenky lze b?h osudu ovlivnit – díváme se na ni skepticky. Ale ne všichni…