Folkparáda na regionech Českého rozhlasu vznikla z iniciativy SAI a je jakýmsi odrazem systému Porty, protože písničky nominují krajské redakce ČRo.
Jordánsko, to jsou hory, pouště, kamenité a prašné náhorní plošiny. Je to horké území a k nejteplejším bezesporu patří oblast kolem Mrtvého moře, které je pod neustálým mlžným oparem a lze ho zahlédnout již ze silnice, v prolukách mezi luxusními resorty. Stále vysychá, je bez masivnějšího přítoku vody, a proto je již hodně vzdáleno od původního břehu.
Z dětství si pamatuji písničku „Přejdi Jordán…“ a její velice emotivní a působivý text, než ji soudruzi umístili na černou listinu a slehla se po ní zem. Od té doby si nosím představu, že Jordán je nádherná, mohutná řeka, a proto jedním z mnoha míst, která jsem v Jordánsku chtěla vidět na vlastní oči, byl právě Jordán.
Bylo to divný. Seděli jsme kolem ohně zachumlaní do vaťáků, oheň hřál tak na půl plynu, ale naštěstí slunce se teprve chystalo za špičky stromů. Byl Štědrý den 13.00 hodin. Odpoledne se líně vleklo, ostatně s plným žaludkem se odpoledne vždycky líně vleče.
S Wabi Daňkem jsme odedávna blízcí. Jsme spojeni Portou. Psal se rok 1971, Porta byla v Ústí nad Labem zakázaná a my s partou starých i nových porťáků jsme objížděli republiku a hledali náhradní místo, kde by mohla spočinout. Nebylo to jednoduché, všude kolem nás už bujela normalizace a emerická hudba tu neměla místo.
Krisťákova skupina Mohykáni mě minula, protože když jim aplaudovala celá ústecká Porta, naše kapela teprve vznikala. Ale Porta (zatím) běžela dál a v Praze se pod hlavičkou Tábornické unie konaly večery Trail Songs.
Co je dnes vlastně „folková komunita“? Viděno jednou optikou je to pospolitost lidí stejného zaměření a stejného hudebního názoru (nebudu tady používat otřepané „stejné krevní skupiny“), která sice zvolna stárne, ale víceméně drží pohromadě.
