Špatný ?ech, který by neznal toto p?ejaté slovo, jehož význam je – stálý, pravidelný host pohostinského za?ízení, který má své stálé místo u stejného stolu. A jak jsem p?ed lety zažila na vlastní k?ži, b?da, když mu ho n?kdo zasedne. Ješt? že jsem ženského pohlaví!
Moc se mi líbil portál Měsíc ve dne a jeho hlavní titul – Sponzorujte svého štamgasta. Píše se zde, že krom zoologických zahrad, kde na klecích visí cedulky se jmény sponzorů pro jednotlivá zvířátka, můžeme vidět podobná oznámení v parcích u stromů, někdy před historickými, či technickými památkami.
Ovšem je více druhů, které je třeba chránit a podporovat. Jedním z nich je právě výše zmíněný štamgast, přesněji kavárenský štamgast. Sponzorovi nabízejí zajímavé výhody a naproti tomu štamgast musí splňovat několikero úkolů, jako například, že musí chodit do kavárny minimálně čtyřikrát týdně, psát v ní úkoly a slušně zdravit služebně starší štamgasty. Dokonce jsou zde vyjmenováni i s fotografií a stručným popisem. Na co lidi nepřijdou! Ale je to veselé a vcelku osvěžující čtení. Každopádně nápadité. V dnešní době, kdy je směrem k lidu neustále natahována ruka pro sponzorování čehokoli, je tato hříčka podána nenuceně a s nadhledem, aby se patrně upozornilo na to, že nebude do nekonečna kde brát.
Ať už jste štamgasty, či nikoli, věřte, že vzhledem k současnému trendu ohlušující reprodukované hudby v restauračních zařízeních, se tento druh stává skutečně ohroženým.
Vaše Marc
Vídáme je na každém koncertu, herci na každém p?edstavení. I politici je mají. Kde kdo je má… Jsou to naše sp?ízn?né duše, obdivující naše „výtvory“, naše zdary i chyby. Jsou tolerantní, v?tšinou znalí a my je máme rádi.
Everest, p?esn?ji ?e?eno Mount Everest, nejvyšší hora sv?ta.
K Port? bezesporu pat?í pocit lehkého závanu dobrodružství. 
Country v naší kotlin? p?edstavuje pro v?tšinu lidí druh hudby, pohybující se léta na tzv. okraji žánr?. Krásná definice velkovýrobc? populární hudby! Ale není to jen styl hudby. Je to p?edevším život, životní styl, Vaše bezprost?ední okolí, které, jaké si ud?láme, takové máme.
Budoucnost není jen pohled do k?iš?álové koule, ?i šustící karty v rukou v?dmy. Je to n?co, co bychom asi všichni cht?li znát, ale bojíme se nahlédnout. V?tšinou necháváme život plynout v domn?ní, že vše jde tak, jak to máme kdesi p?edepsáno a pokud se k našemu sluchu donese informace typu – silou myšlenky lze b?h osudu ovlivnit – díváme se na ni skepticky. Ale ne všichni…