Všechna tvoje slova uložil jsem do krabic,
přečtu si je znova, až nebudu dělat nic.
Až nebudu mladej, ale ohnutej a slabej
Sp?chají a nad ránem jsou cesty plný nedo?kavých vl?at, který z teplých doupat utíkají žít.
Sp?chají, kde v ohni v kruhu z kamení, každý to svý trápení spálí, to aby bylo líp.
Ještě malou chvíli, než rozhoupají zvon, v ozdobených věžích Samarkandu,
než se brány zavřou, než umře další strom, než olíznem slanou kapku na rtu,
/:ale nebudeme spolu snídat, už nám vyschla plná číš,
tyrkysové vody řeky Siab, vezmou o čem sníš.:/
Někdo z vás, kdo chutnal dálku, jeden z těch, co rozuměj,
ať vám poví, proč mi říkaj, proč mí říkaj Toulavej.
Je srpnový pátek a na horách sněží,
někdo jde vzhůru, někdo si věří,
krosna na zádech tíží jak žulový blok.
U studánky čistou vodu ze dlaní jí dával pít,
vlčí máky do vlasů a říkal přej si co chceš mít.
Mám svého strážce z vesmíru, prost? tu najednou stál,
p?ilet?l z okolí Kašmíru, už se mu necht?lo dál.
