Přesto, že cestu soutěží a desek nepovažují Petr Ovsenák a Honza Řepka za důležitou, je jejich muzikantská cesta započatá v roce 2001 lemována dvěma Portami, jedním malým polooficiálním a jedním řádným, oficiálním albem. Nicméně hlavním cílem jejich muzikantství je zprostředkovat lidem svoje písničky živou produkcí, pro kterou sami vyhledávají mnohdy překvapivé cesty i místa. Letošní jaro tráví Petr na studijní stáži ve Španělsku, zatímco Honza vystupuje samostatně a angažuje se i jako organizátor hudební scény. A právě on i odpovídá na moje otázky. (více na www.nestihame.cz)

Poměrně málo se o Nestíháme ví, že přesto, že býváte představováni a většinou i hrajete jako duo, jste někdy i triem. Můžeš tuto informaci upřesnit? V jaké sestavě vás uvidíme na řevnické scéně?
Zpěvačka Josefka Žampová s námi zpívá jen velmi výjimečně. Jednak proto, že pro ni v našem repertoáru není tolik místa, a jednak proto, že bydlí ve Slavonicích. V Řevnicích zřejmě nebudeme hrát déle než 30 minut, a zvát Josefku kvůli dvěma písničkám, nevím. Ale dva týdny před Portou s ní budu zpívat na festivalu v Nové Vsi pod Pleší. To bude v den Petrova návratu, 14. června.

Z vaší koncertní činnosti se dá snadno vyčíst, že za důležitější než velká vítězství na velkých festivalech a vydávání cédéček považujete častá hraní na klubových a menších scénách i nescénách nejen po celé republice. Můžeš tento váš neobvyklý postoj vysvětlit?
V dnešní době mi to vůbec nepřipadá neobvyklé. Bez živého hraní se živý muzikant neobejde. A musí jen a jen doufat, že si ho najde také nějaký ten živý posluchač. Hudba je řeč a klub je místo, kde se jí nejlíp dorozumíváme. Rozumíme si?

Jaký podíl ve vašem repertoáru má tvoje, Petrova, společná a převzatá tvorba?
60%, 15%, 10%, 15%. Odhadem. Zatím.

Petr je, ve své autorské tvorbě, řekl bych, větší romantik. Souhlasíš s tímto názorem? Je mezi jeho písněmi některá, které si obzvlášť vážíš? Proč?
Petrovy písně mají zvláštní atmosféru. A vlastní tempo. Nejlepší je Malostranská, má neobvyklou stavbu, až do závěrečného nápěvu se nerýmuje a skvěle graduje. To je hotový hit! * A odpověď na první otázku mám krátkou: Romantici jsme oba. Jinak bychom asi dělali něco úplně jiného.

Ve svých písních se vedle témat přímo nažitých, nejednou, např. v Dubrovka 2002 blues, vyjadřuješ i k zásadním událostem, při kterých jsi nebyl osobně přítomen. Co tě k tomu vede? Je pro tebe jejich tvorba náročnější? Do jaké míry?
Tak Dubrovka je spíš výjimkou. A její tvorba byla opravdu rychlá a velmi spontánní. Na člověka dneska zásadní události útočí ze všech stran, ale tím míň mám potřebu něco k nim dodávat. Všechna čest Baumaxovi a Gipsymu. Texty Nestíháme ctí tradičnější formy i obsahy. Alespoň prozatím.

Vedle vlastní tvorby překládáš anglické texty, např. Boba Dylana. Své překlady i zpíváš a znějí velice pěkně. Do jaké míry jsou překlady doslovné a kolik do nich vkládáš vlastní autorské invence?
Doslovný překlad by se nedal ani zpívat, ani poslouchat. Snažím se maximálně přiblížit původní pointě. Originálu se přitom samozřejmě držím co nejvíc. Každý autor ale mluví svou vlastní řečí, a mám-li tu píseň sám zpívat, musím ji buď vzít za svou, nebo si ji trochu uzpůsobit. I když dobrý text by měl fungovat sám o sobě, bez ohledu na interpreta.

Zatímco Petr se věnuje, vedle hudby, škole a sportu, je pro tebe hudba hlavní životní náplní. Jaké další aktivity v ní vytváříš, vedle skládání písní a jejich hraní?
Mluvím o ní, kudy chodím, poslouchám jiné a trochu o ní taky píšu. Spolu s publicistou, písničkářem a překladatelem Michalem Bystrovem také po vzoru starých newyorských klubů organizuju v kavárně Carpe diem tzv. Vinohradský Open Mic. Kdo chce hrát, má možnost. Bez soutěžení, bez hlasování, bez bodování, ovšem taky bez honoráře. Na několika dalších akcích, a toho si opravdu vážím, pak vystupuju coby poradce dramaturga, případně jako pomocná tisková síla. Veškerým konáním zkrátka přímo nebo nepřímo podporuju a podněcuju to, co je na hudbě právě živoucí, tedy koncerty a setkání.

Za velký úspěch tvé organizátorské činnost v poslední době považuji pražské turné Pepy Streichla. Jak k němu došlo a co pro tebe zpětně znamená?
Myslím, že Pepu Streichla do Prahy přivedl především britský písničkář Justin Lavash. Seznámili se spolu loni na podzim na festivalu Folkový špíz a do Pepy jako by vnikla nová krev. Sám jsem se v těch pražských koncertech ujal role spojky a tlumočníka. Zpětně jeho návštěvu Prahy hodnotím podobně jako každou nad očekávání povedenou akci. Stupnice nestačí!

Vedle těchto iniciativ jsi přijal, ty, rozhodně ne festivalový nadšenec a už vůbec ne zasloužilý pamětník, nabídku vytvořit pro Country Radio cyklus pořadů o Portě. Co tě k tomuto rozhodnutí vedlo?
Jiří Vondráček a jeho neuvěřitelné zapálení pro věc. Bez ohledu na jméno a situaci Porty to chápu jako dobrou příležitost podpořit i méně známé, novější, mladší umělce a představit je – v rámci daných možností – širší posluchačské obci. Píseň bez posluchače je poloviční. A vím o spoustě dobrých písní, které zná pouze hrstka zasvěcených. Porta je stále bránou. Pokud za ní ale nebudou plné festivalové tribuny a obsazené židle v hudebních klubech, zůstane jen dvířkami v hřbitovní zdi.

Do jaké míry je pro tebe tvorba těchto pořadů náročná a jak jsi spokojen s konečnou podobou cyklu, resp. jeho jednotlivých kapitol?
Je to pro mě docela nová zkušenost. Sám pořad nemoderuju, protože mám bohužel vadu řeči, která mi to nedovolí, ale psát scénář a domlouvat hosty, a mít přitom volnou ruku, to je práce, která mě opravdu baví.

Děkujeme za rozhovor.

Připravil Cimbura
Foto: http://country-ahoj.3nec.cz/hemzeni.html