Nevím, zda-li je to věkem, nebo tím, že jsem letos už potřetí usedl jako porotce na předkole a předchozí Krušnohorské a Polabské mi vzalo hodně sil, ale na úvod si musím kriticky povzdechnout. Mám pocit, že dříve, v dobách slavných Port, jezdívali vyznavači této muziky dívat se na finálová kola, fandili této muzice a pozorně sledovali žánr jako takový. Mezi amatérskými muzikanty pak panovalo alespoň obecné povědomí o úrovni, na jaké kapela musí být, aby se dostala alespoň z okresního kola.

Dnes se do soutěží hlásí kdokoliv s podivnou loterijní filosofií: „Co kdybych náhodou měl štěstí...“V Kostelci se bohužel tentokrát sešlo až příliš mnoho interpretů, kteří neměli ponětí o tom, jak se hraje alespoň druhá nebo třetí liga FCT hudby a my jako porotci jsme byli vystaveni občas neposlouchatelnému zážitku, kdy interpretům chyběla – kromě sluchu a textařské zručnosti – především muzikantská soudnost. Pravdou je, že o to více pohladili ti, kteří hrát uměli, jako že se jich v Kostelci pár naštěstí našlo.
Perfektně zorganizovaná (manželi Nemcovými), skvěle ozvučená (manželi Toupalovými) a vtipně moderovaná (Františkem Mifkem z Čro HK) se Podorlická porta rozjela po třinácté hodině a z počátku to umělecky hodně drhlo. Skupina Trefa z Chrudimi a Nového města nad Metují, dvě kytary, elektrická a akustická, trošku surový dojem umocňovala zpěvačka, místy až moc tlačící na pilu. Bylo znát, že spolu nehrají moc dlouho a pro muzikantskou nedotaženost byla docela dřina všimnout si, že jejich písničky nejsou k zahození. Královéhradecká písničkářka Jana Štěpánková by asi také potřebovala pár lekcí ZUŠ, především co se týče zpěvu, protože svůj hlas – možná trémou, částečně kvůli nemoci, moc neovládala, trošku si naběhla předělávkami pěvecky náročných balad od Roxettu. Její text na Lightfootův evergreen If could read your mind, u nás proslavený Nezmary a F. Nedvědem, byl však velmi vydařený, možná nejlepší co znám – minimálně nejvěrohodněji zazpíván. Něco v ní je.
Kamarádskorodinné sdružení Šakali bylo opět adeptem na poslání do finále, ovšem nikoliv jako soutěžící, ale jako pozorovatelé a učedníci. Na pohled sympatická parta lidí si trošku nevěděla rady s nástroji a tak na pódiu mlátili do tří kytar, jako by bez rozmyslu, co leze ven. I přes poněkud topornou interpretaci měli překvapivě nápaditou dramaturgii, písnička Pohádková noc jen ve dvou – kytara a zpěvačka, nápaditá countryovka James Opendoor ála Greenhorns – prostě cosi fungovalo nečekaně dobře. Chtělo by to však léčbu snad všech dětských muzikantských nemocí, moc bych jim přál, aby se tím prokousali, doporučil bych konzultace s nějakým muzikantem. Tvrdý však musím být na dalšího soutěžícího Milana Peštu z Nové Paky, hlavně proto, že už tu v Kostelci párkrát byl a lautr nic se nezměnilo. Pro soutěž zcela nedostačující interpretační úroveň, jako obvykle, byť se mu podařilo napsat pár zajímavých melodií. Jako sluníčko pak zazářila nová pardubická skupina Nevíme nic, omladina s dvěma kytarami a akustickou baskytarou a hlavně excelentně sehraným flétnovým duem Simona Šarochová a Víťa Procházka. Jo, to už byla radost poslouchat, aranžmá fléten dost zachránilo fakt, že kapela činí teprve první koncertní krůčky, ale hráli moc hezké písně. Pokud spolu vydrží, hodně o nich uslyšíme. Spousta krásného materiálu.
Také rychnovský písničkář Miloš Wolf nehrál na Kostelecké portě poprvé a zatímco v předchozích ročnících jsme jako porotci oceňovali jeho až „smržovskou“ uhrančivost, především v textech a v projevu, letos nás málem uspal, protože vybral nekonečně dlouhé 6-7 minutové písně, doporučil bych hóóóódně škrtat a bylo by to fajn, třeba na Autorskou portu.
Pak se na pódium doslova vyřítila Tichá woda z orlickoústecka, žádný nováček. Kapela, která se například loni podívala do českého finále, ale už před asi 7 lety jsem s kapelníkem, kytaristou a zpěvákem Davidem Chládkem natáčel v rozhlase rozhovor o jejich velmi zajímavé desce, s krásnou intimní atmosférou. Vzpomínám to proto, že tlak, kterým se současné trio předvádí, mi nepřijde až tak zajímavý, shodli jsme se i jako porota, že jejich pódiové pózování nám značně znepříjemnilo poslech jinak velmi zajímavých a zručně zvládnutých písní. Na třetí místo v interpretaci to stačilo, muzikanti jsou to šikovní, ocenili jsme zvláštní cenou i jejich vtipnou zvukovku, ale nevím, jestli jsou chlapci na dobré cestě... Písničkář Láďa Škrdla, to je trošku komplikovaná tvorba – nikoliv hloupá, však lehce nezáživná interpretace. Dětskými nemocemi si procházela i další kapela Fukanec z Nového Města nad Metují se zpěvačkou Pavlou Brandejsouvou, která nás tu před pár lety přikovala k židlím, když zpívala nějakou „blackmoorovku“. Kapelka je to určitě perspektivní, možná v až moc tradičním folkovém obsazení: 2x kytary, basa a flétna, hezké dvojhlasy a neurážející písničky - v bohužel trošku školáckém hávu. Ale to se určitě rozleží. Vojta Jakubec z Ústí nad Orlicí působil jako sympatický studentský rocker, kterému se rozpadla školní kapela, v dobrém i špatném slova smyslu.
Čistokrevný bluegrass pak prezentovala skupina Bafix z Kostelce na Orlicí a přilehlého okolí, trošku hurá akce, instrumentálně i pěvecky lehce nedotažená, na countrybály určitě super, na soutěž by to chtělo více preciznosti. Fajn texty. Písničkářský nadhled se dostavil až v tvorbě bigbeatového zpěváka Jiřího Hurycha z Lanšrkouna, který prostě předvedl „onemanshow“ a publikum pobavil především písní Zemský ráj to na pohled, což je trefné vyznání německého vyznavače erotické turistiky naší vlasti, jsem přesvědčen, že by tato píseň mohla v severních Čechách zlidovět. Veselý to tvůrce.
A pak to přišlo – skupina Šeginy z Prahy (prošvihla z časových důvodů tamní předkola) kolem písničkáře, kytaristy a autora Richarda Rezka. Trošku jsem se obával, že půjde po stopách slavného tatínka a bude to zpěvák přímočarých líbivých písní s doprovodnou kapelou, opak však byl pravdou. Nezvyklé nástrojové obsazení – klávesy, perkuse, kytara, violoncello a klarinet, vše na skvělé instrumentální úrovni odpovídající vyššímu hudebnímu vzdělání, základem jsou však introvertní krásné písně, mělo to trošku ebenovský šmrnc, naštěstí i hloubku. Jako porota jsme jim pak trošku promluvili do duše, hlavně co se týče dramaturgie, aby na folkovo-trampské publikum nepůsobili moc akademicky, ale muzikanti jsou to fenomenální. Poslali jsme je do Řevnic z prvního místa víceméně jednohlasně. Dalším písničkářem ve střídavé dramaturgii byl Petr Šota, mimochodem ředitel ZUŠ ve Slatiňanech, kterému se v loňském roce rozpadla moc zajímavá kapela Gala-tea. Jako písničkář Petr nemá moc zkušeností a není žádný showman, i tak vytěžil ze svého umu maximum. Jeho krásnou píseň Zrada jsme ocenili autorskou Portou, nejen pro melodii a text, ale i promyšlenou kytaru.
Kamion z náchodska hraje muziku na pomezí country a trampské hudby, trošku v duchu slavné greenhorňácké éry, bohužel trošku nepřesvědčivě. Slušelo by jim více se uvolnit a nebrat to soutěžení a muziku tak vážně a tragicky, country by mělo být hlavně o radosti z lidového muzicírování, ne? Málokterý písničkář mi dokázal tak projít hlavou jako Jiří Novák „nevímodkud“, aniž by ve mě svou muzikou cokoliv vyvolal či zanechal. Prý se poněkud hůře srovnával s faktem, že se mají hrát pouze tři písně, neboť on má vystavěný program na pět, ale jsem přesvědčen, že by to nebylo lepší. Možná jsme už byli jako porota velmi unaveni, ale přijali jsme to vystoupení velmi rozpačitě. Osvěžení se dostavilo se skupinou Bossorky z Jestřebích hor, ryze ženské a poměrně početné sdružení s rozvernými písněmi, občas to dramaturgicky zavánělo nějakým kroužkem či školní besídkou – což je pochopitelné, neboť jak jsme se posléze dozvěděli, ve většině případů se jedná o učitelky. Ale byla radost to hemžení na pódiu sledovat, body a druhé místo od poroty získali především za originalitu a fortel, na dámskou kapelu nezvyklý. Soutěž v Kostelci uzavírala Balzamína z Pardubic, folkový kvartet, dvě holky a dva kluci s kytarami, disponující pestrobarevnými hlasy, odrůstající dětským plenkám. Od loňska udělali hodně obrovský kus práce, ale ještě dlouhou cestu plnou práce na sezpívanosti mají před sebou. Myslím ale, že porostou. Výsledky jsou shrnuty v jiných článcích, takže výčet svých osobních poznámek zakončím alibistickou větou o tom, že jde o souhrn mých osobních názorů a vyhrazuji si právo se zcela mýlit. Kapelám doporučuji konzultace se zkušenými muzikanty, pokud možno před soutěží, sledovat více scénu a být v obraze, zajistit si i zvukové zkoušky.

 

Víťa Troníček