Oblastní kolo Komárov 15.března.

Soutěžní výsledky jsou uveřejněny na jiném místě listu. Zde bych vám ráda přiblížila atmosféru a prostředí soutěžního klání, ve kterém jsem se jako porotce ocitla poprvé. Přípravný tým se začal sjíždět už v pátek. Na cestě z Moravy jsem v Kolíně přesedala do auta završeného vším potřebným materiálem, vlajka Tábornické unie svou žerdí půlila prostor od předního okna až do kufru. Doopatrovali jsme ji až do místa určení a stíhali večerní neformální setkání organizačního štábu. Informace, přípravy, názory, protinázory, otazníky, vykřičníky, výbuchy smíchu a krásné písničky trvaly až za půlnoc.
První to vzdávali místní „Komárovští“, kteří museli začít fungovat brzo ráno a byli schopni organizačně zabezpečit přijíždějící soutěžící, porotce, hosty a obecenstvo. Tento organizační tým, pod vedením Oldy Richtera, to zvládl na jedničku s hvězdičkou. Ten, kdo naprosto nezvládal byl sám Kulturní dům, kde se soutěž konala. Jeho chod nemohli organizátoři logicky ovlivnit a vyskytly se problémy, které ovlivnily i chod soutěže. Musel se totiž odsunout její začátek. Přeplněná restaurace Kulturního domu absolutně nezvládala příval hostů a základní úkol - nasytit je. Čekací doba na jídlo se táhla i přes dvě hodiny a to i na obyčejný párek. Co by asi způsobilo odvolání hladových kapel na jeviště a co by způsobilo za nevoli, kdyby po jejich odvolání zůstalo nevyzvednuté objednané jídlo ve vylidněné restauraci?!
První soutěžící nastoupili se skluzem a sál se začal plnit až postupně. Brzy jsme přišli na to, že v nevytopeném hledišti se nedá sedět jinak, než v bundách. Zimy se nejvíc užila porota, která bez přestávky musela setrvat na místě celé 4 hodiny. Ještě, že se našli kamarádi z řady za našimi zády, kteří se obětovali a šli vystát frontu do restaurace na kafe, čaj, či grog. Já jsem totiž zmrzlina a za chvíli by mi zimou padala tužka ruky. Teprve po dvou hodinách se sál natemperoval, jistě i excelentními výkony soutěžících. Stále tvrdím, že kdo se dostane na tato prkna, ten umí a muzikou žije! Ale vždycky alespoň špitnu: Porta je soutěž trampská a pro lesní lidičky nebo z autorské dílny lesních lidiček. Ti jsou zvyklí spolu zpívat. Jak by bylo ideální, kdyby věci ze soutěží proudily právě k těmto lidičkám, které si je budou zpívat. Jenomže takových věcí nepřibývá. Je logické, že každý soutěžící chce ukázat co umí a kam až se v muzice dosáhl. Publikum to ocení, porota to ocení, především v interpretační soutěži. Ale v autorské soutěži nastupuje další úhel pohledu, bod, na který si každý autor může odpovědět předem sám. Bude se písnička zpívat? Snese (např.) sborovou úpravu? A proč ne? To je to, co písničce pro lesní lidičky zaručuje úspěch a nesmrtelnost. Ta písnička, která zazní z pódia, objeví se na nosiči a tím končí, ta má smutný osud. Jak situaci vyzkoušet? Není to žádná novinka. Ještě si pamatuji na poslední roky života Wabiho Ryvoly, napsal písničku, ale nenechal ji přehrávat jen kamarádům z nejbližšího okolí, poslal ji dál. Vím, že je posílal i do Brna, výborným muzikantům, rovněž vítězům Porty – Příboji (který téměř kompletně emigroval a nyní chystá poslední Celosvětový potlach v Kanadě). Ti sáhli do jeho not tak, aby to šlo „dobře do ruky“. Přičemž nikdo nemohl tvrdit, že autorův part neuhrají, naopak, tady byl poměr sil přesně opačný. První aranžmá vznikalo přesně takhle. Proč to vykládám? Já vím, že trampská muzika je už někde úplně jinde, ale kdo je z lesa, ví o čem mluvím.
Ale zpátky k vlastnímu oblastnímu kolu soutěže. Posunem začátku skoro o hodinu, ale nejen tím, se konec soutěže protáhl a obecenstvo začalo ze sálu unikat. Zpět je přilákal Roman Horký a Kamelot, při jejichž nástupu opouštěla porota sál, aby shrnula výsledky svého hodnocení. Bylo velice rychlé a dobře připravené, do formulářů zapsal každý porotce svoje priority a pořadník. Výsledky byly jednoznačné. V sále na ně čekaly především skupiny, které věděly, že mají želízko v ohni. Obecenstvo se už houfně rozcházelo. Ale to je život!
Kdo v noci neodjížděl, toho čekala další akce. Narozeniny nejmenovaného a všemi milovaného kamaráda, které se konaly v sále (zaplaťpámbu) jiné místní hospody. Organizátoři soutěže tam byli do jednoho. I když sál doslova vřel, tentokrát jsme zábavu zase vzdali dřív my, přespolní, tedy-jak kdo. Čekala nás zpáteční cesta krásným Podbrdím s výborným průvodcem a místním znalcem přírody i pamětihodností – Kocourem. A tak jsme se cestou dozvěděli, že: …. tady v údolí letěli dva sokoli, …. a tady v trávě, lezou mravenci právě, .. a tady bych vám rád za kopcem ukázal hrad, ale musíme počkat, sezóny se dočkat. Průvodce jedna báseň!
Tak skončilo jedno oblastní kolo Porty. Ale život je cyklus a tak za rok ..“zpátky do Podbrdí a tam v kruhu věrných druhů …..

Georgína