Před nedávnem jsem zde vyvěsil příběh o tom jak hudba sbližuje lidi. Obdržel jsem obratem pohled na věc z druhé strany - od onoho kytaristy Zdeňka. Rád se o jeho příběh podělím.
Byl to opravdu těžký hudební víkend. Vlastně ani ne víkend – spíš čtyřiadvacetihodinovka v závěru týdne. Náš kamarád Karel má totiž chalupu ve Vimperku a dvakrát do roka tam pořádá muzikantskou slezinu. Jsou to většinou takoví ti hráči z nejrůznějších hospůdek, ale jak nám tak dozrávají děti, syn jednoho z nás se dal na jazz, a tak se tady pravidelně objevuje i dixík. Jsou to nádherné akce v některé z vimperských hospůdek, kdy se napřed hraje na střídačku a pak „jedeme“ všichni dohromady. A to bylo právě teď…
Nějaké povinnosti a zádrhele nás pustily na cestu až v sobotu kolem desáté. Samozřejmě že by se dalo jet auty, protože z Příbrami do Vimperku je to přece jen lán světa, ovšem naštěstí nám i přes náš pokročilý věk ještě v kapsách doutná onen pověstný Daňkův uhlík. A tak balíme bágle a vyrážíme vlakem.
Je tady ovšem ještě jeden důvod, pro který má vlak své nenahraditelné kouzlo: hned za nádražím vybalujeme nástroje a už to jede. Samozřejmě především hobousárny a greenhorňárny – prostě vlakovky. Je to zajímavé, co to dělá s lidmi – jak si třeba i důstojně vypadající starší paní podupávají v rytmu a při vystupování se s námi loučí a děkují. Nu, asi nejsou zvyklé… My ovšem ano, a tak poctivě plníme kytarohodiny.
A takhle to vypadá nejen cestou tam, ale i večer v hospůdce a samozřejmě i při cestě zpátky. Prostě jako za starých časů, snad jen s tím rozdílem, že tenkrát se na nás usmívala mladá děvčata, zatímco teď budíme nadšení u podstatně vyšších věkových kategorií. Nějaká ta mladice se sice občas také podívá se zájmem, ovšem to je spíš výjimka. Mladá generace většinou sedí se sluchátky v uších a netečně zírá. Na obluzování dívek holt nemáme ani repertoár, ani věk – navíc když tu s námi sedí moje manželka a naše značně vyspělé ratolesti.
A tak, když si k nám přisedne mladý kluk a má z našeho pidlání a vyřvávání evidentně radost, je to doslova jako pohlazení. A když se ještě zeptá, jestli bychom neměli něco od starých Rangers, a pak s námi začne zpívat čtvrté hlasy, je to skoro k neuvěření. No a tak slovo dalo slovo a závěr už znáte z předcházejícího článku. Inu, jak je vidět – a jak správně onen člověk (tedy Honza Komín) napsal - hudba opravdu lidi sbližuje.
(A abych nezapomněl: jak konstatoval náš kamarád spoluhráč Jerry, akce to byla opravdu vydařená, neboť jsme ze 24 hodin akorát čtyři hodiny nehráli – a to proto, že jsme spali. Normu kytarohodin jsme tedy mírně překročili.)
Zdeněk Hejkrlík