Nejdřív jsem si musel uvědomit, jak ten čas letí. Divadlo Troníček je v pražské Vladislavově ulici jen kousek od domu, kam jsem chodil několik let do práce, když tam ještě sídlila Nova a kde hodně let zpátky byl i sál, kam chodila tančit třeba Božena Němcová.
Pravidelný koncert skupiny Hluboké nedorozumění v pražském Jamm klubu měl tentokrát za hosty krušnohorskou skupinu Stráníci, kteří – aby dodrželi svérázný dress code skutečnosti, že na každé vystoupení v Jammu jezdí v jiné sestavě – byli reprezentováni jen Lubošem Stráníkem, protože jeho Verunka se léčila doma v horské chaloupce z nastuzení a zpívat nemohla. Ale o tom až za chvíli.
Názvy našich hudebních skupin mají většinou docela zajímavou genezi. Když v minulém režimu najednou začaly vadit názvy, které směřovaly někam na Západ, stali se z Rangers Plavci, z Greenhornů Zelenáči, z Taxmenů Krajánci atd. Postihlo to i osadní kapelu Toronto, u jejichž chajdy na Sázavě, která patřila Nedvědům, vlála kanadská vlajka s javorovým listem.
Hned vám tenhle quasi matematický titulek objasním. První trojka je trio úctyhodných pánů Vokobere. Kartářský výraz vznikl spojením začátečních slabik příjmení Jiřího Vondráčka, Petra Kocmana a Tomáše Berky.
Řetězová ulice je sympatická ulička na Starém městě pražském. Dům s tímhle číslem byl někdy v minulém či předminulém století párkrát přestavěn, kavárna v přízemí se roky jmenuje Montmartre, aby symbolizovala kulturní spřízněnost Prahy a Paříže.
Ondřej Sokol začínal letošní televizní přenos z předávání Slavíků s humorem sobě vlastním. Když přišel na to, že už je ve vysílání, pravil, že aspoň diváci viděli, jak přímý přenos začínat nemá. Pak zazněla znělka a po ní Ondřej začal moderovat „na vážno“, ale hlavně díky němu to byl skutečně zábavný pořad, i když v hlasování ankety popularity k žádné legraci nedošlo.
Listopadové Brnkání na břevnovské pláni o kousek změnilo své působiště. Místo bývalého klubu v 1. patře hotelu Alexander se přestěhovalo do útulné místnosti za hotelovou restaurací.
