US torna, mezi trempy známá spíše pod názvem „uska“ nebo „usárna“, je víc kus hadru než batoh. Tento p?vodem batoh americké armády používaný za sv?tových válek se stal nepsaným symbolem trampingu v ?echách. A tak jako dob?e sbalená uska budí obdiv a uznání, stejn? dob?e budí špatn? sbalená uska, takzvané mrtvé dít?, posm?ch. Proto si poj?me ?íct n?co málo užite?ných rad o jejím sbalení.
Uska, ať je jakákoliv, má vždy přibližně stejný tvar, ale i přesto se vyskytují 3 základní druhy. Originální válečné či jejich kopie, tuzemská sériová výroba a v neposlední řadě i různé domácí výroby. A v čem je takový rozdíl? Originální usárny byly koncipované na deku, polní lopatku a ešus, tudíž jsou hrozně malé a sbalit do nich spacák + něco málo dalšího je dosti obtížné. Naproti tomu jsou domácí výroby obrovské. Lidé chtěli, aby se jim do usky něco vešlo, a tak si doma šili vlastní o mnoho větší. O tom ale výlet s usárnou není, proto vidím jako ideální variantu pořídit si tuzemskou sériovou výrobu, která se dá v různých internetových aukcích koupit od 150 kč.
Řeklo by se, že sériová výroba bude stejná, ale co série, to originál, a tak se nabízí otázka, jak si správně tu svoji usku vybrat. První, co si je třeba vybrat, je materiál. Usárny se šijí z látky či pytloviny. Na funkci to sice nemá vliv, ale pytlovina vypadá o trochu lépe. Důležité ale ovšem je si správně vybrat drobnosti. Důležité je, aby při koupi byl k usárně „bonbónek“ (malý chlebník připevňující se na víko usárny). Ještě jsem neviděl 2 stejné usárny, proto by bonbónek barevně a nejspíš ani materiálově neladil k usárně, kdyby se nekupovaly společně. Další velice důležitou věcí je, aby všechny popruhy byly zakončeny kovovou sponkou, nebo alespoň našita kůže na konce popruhů, jinak by se třepily a byla by s nimi špatná manipulace (ideálně mít řemínky z přírodního materiálu, řemínky z umělých vláken nevypadají úplně nejlépe, ale vyskytují se dosti často). Také si dejte pozor na to, aby všechny sponky byly kovové a ne plastové, aby něco vydržely. Kdo už usárnu má a vlastní model s plastovou sponkou, je dobré ji odstranit a nahradit kovovou sponkou nebo dvěma kroužky od klíčů, které velmi dobře sponku nahradí. V neposlední řadě je dobré si všimnout délky „jazyka“ (spodní díl usárny), aby byl dostatečně dlouhý. Při zimním balení (prodloužená verze) by pak bylo balení složité, při klasickém balení to až tolik nevadí.
Pokud máme usárnu koupenou, je na čase si sbalit. Nejdůležitější je řídit se heslem: „Co se nevejde, to nepotřebuji.“ Do usárny se vejde jen velice málo věcí, ale i tak se dá sbalit pro velmi pohodlné spaní.
To, co dělá usárnu usárnou, je dobře sbalený válec věcí, které si chci vzít. Občas se můžeme dočíst rady, že si máme ušít látkový pytel přesně na požadované rozměry, do kterého následně nacpeme spacák, ponožky a další drobnosti. Tento pytel ale není po sbalení dostatečně pevný, ani se nepřizpůsobuje různému rozsahu věcí, které si bereme sebou (kdo někdy balil spacák do obalu ví, jak nepravidelně většinou vypadá), a tak ho spíše nedoporučuji. A jak tedy na to?
Základem je balit na šířku samonafukovací karimatky, jelikož to je ta pravá délka válce, jakou požadujeme. Vezmeme tedy spacák, přeložíme ho na šířku samonafukovací karimatky, pevně srolujeme a co nejpevněji svážeme provazem. Svazujeme ho proto, že nám to ulehčí manipulaci s ním a taky to plní funkci kompresního obalu, což chceme. Když máme spacák svázaný, přirolujeme k němu náhradní tričko, ponožky atd. Vedle spacáku si roztáhneme celtu a položíme na ni samonafukovací karimatku úhlopříčně tak, aby podélné rohy celty byly přes karimatku a přední a zadní roh celty koukaly z pod samonafukovací karimatky. Pokud máme kosočtvercovou celtu, necháme si koukat jeden roh delší než druhý. Na takto připravenou celtu si položíme spacák (popřípadě další drobné kousky oblečení) ke kratšímu rohu a pevně srolujeme, ideálně tak, že na válci klečíme a pomalu jej rolujeme. Toto rolování je nejdůležitější, proto doporučuji si dát opravdu záležet. Když dorolujeme až na konec, máme válec, který je pevný, symetrický a drží sbalený sám od sebe. Pokud se Vám válec rozjíždí, nedrží pohromadě či je příliš měkký, raději ho srolujte znovu.
Nyní si položíme usku na zem zády dolů a položíme si válec spodní hranou k druhé přezce od spod. Přeložíme jazyk přes válec směrem k víku a začneme spojovat boční díly k sobě tak, že popruh vždy protáhneme jazykem, než ho dáme do přezky. Přezky příliš neutahujeme, příliš utáhlá přezka nám udělá na usárně „faldíky“ a ty jsou pak posměchem ostatních trempů. Faldíky se nám udělají i pokud máme příliš měkký válec, proto ho rolujte opravdu pevně. Faldíky nám vadí nejen z důvodu estetiky, ale také se pak uska méně pohodlně nosí.
Když máme pospojováno, přehneme spodní díl usky přes válec a také ho spojíme, tady ale již popruh jazykem neprotahujeme. Volné konce řemínků, které plandají podél usárny, pak poschovávejte dovnitř, vypadá to lépe. Když máme válec v usárně, zavřeme víko a přiděláme další drobnosti. Za vrchní řemínek přiděláme polní flašku (kdo používá českou polní láhev, doporučuji ji upevnit za 2 řemínky tak, aby se nám při chůzi nekývala) a nůž, za oka dole ešus. Ešus je dobré mít v nějakém obalu a přidělávat ho k usce pomocí řemínku, ale stejně dobře poslouží i šátek. Než přiděláme ešus, naplníme ho drobnostmi (baterka, lihový vařík, sirky, čaje, …), které bychom mohli během cesty potřebovat. Nikdy nebalíme drobnosti ke spacáku, jelikož jak jednou usárnu rozbalíme, dlouho trvá, než se zase sbalí. Nyní nám již jen zbývá zabalit si jídlo. Jídla si vezměte jen tolik, co se do bonbónku vejde. Stejnak není kam jinam dát, takže ani nic jiného nezbývá, ale půlka chleba a pár paštik se tam s přehledem vejde.
A jedna dobrá rada na závěr: bundu je dobré si sbalit hned pod víko usky (né do válce ke spacáku, ale volně) tak, abyste v případě deště či zimy byli schopni ji poměrně rychle vytáhnout. Dobrou alternativou uložení je také smotaná do válce a připevněná na víko ze shora k bonbónku.
Jak jsem již psal v úvodu, usárna byla svého času nepsaným odznakem trampingu a i dnes se najdou nadšenci, kteří si ji zabalí a vyrazí do lesů. Přál bych vám vidět rozjasněné tváře starších kamarádů, které se skupinkou kamarádů trampů z Jihočeské tábornické školy občas potkáváme.
Modrou oblohu nad hlavou a pevné nervy při prvním balení.
Jan "Hanz" Dostál
http://www.jcots.cz/
