Wabiho Daňka není potřeba nijak dlouze představovat, všichni určitě znáte jeho písničky. Možná ale nevíte, že nedávno vyšla i jeho knížka, jmenuje se …Neublížit (a neposrat se). Nejen o tomto vtipném názvu jsme si s Wabim popovídali.

Vaše knížka vyšla letos na podzim. Kde (nebo v čí hlavě) vznikl nápad, že byste něco takového mohl vytvořit?

Když tak nad tím přemýšlím, v hlavě se mi dlouho převaloval ten nápad. Takže když mne oslovil David Laňka z vydavatelství No Limits, přišlo mi to jako nejschůdnější a téměř bezpracná cesta. Ó, jak jsem se mýlil! :-)

Jak dlouho trvalo její sepsání?

David to vymyslel tak, že mi jednou za čas poslal mailem dvě stránky otázek, já si je přečetl, promyslel, a když jsem nabyl přesvědčení, že vím, dohodli jsme si seanci u nás na Letné v kavárně Nacafe a já tam dvě až čtyři hodiny plnil jeho diktafon svými „žvásty“. Omlouvám se za to slovo, ale nazvat mé odpovědi vznešenějším názvem by mi přišlo poněkud troufalé.

Knížka se jmenuje …Neublížit (a neposrat se). Proč tento název? Najdeme v knížce něco, co o vás fanoušci dosud nevěděli?

Nejtrefnější název mně bohužel už dávno „vyfouknul“ Honza Vyčítal, který nazval svou knížku pravdivě a nesmírně vtipně ...honem, než to zapomenu! David původně nazval to naše povídání Potlach, což je s ohledem na to, že jsem knihu „natlachal“, také blízké pravdě. Ten konečný název je ale můj nápad. V rozhovorech jsme totiž dost často narazili na téma generačních přesahů a ten název je vlastně jistým rodinným krédem. Já jej převzal od svého táty, který jej převzal pro změnu od svého. Zda jej měl můj děda od mého pradědečka, to si netroufám tvrdit. Ale tři generace, to už jsou malé dějiny. :-)

Kde je kniha k sehnání?

Já myslím, že by se měla ještě vyskytovat v kamenných knihkupectvích. Něco určitě bude možno najít i na netu. A pokud všechny zmíněné možnosti selžou, pak je tu záchranný člun v podobě našeho e-shopu na www.wabi.cz

Jaké koncerty vás letos ještě čekají? 

Jen takové, na něž se z mnoha důvodů mohu jen těšit. A co se místopisu týče, nejsnadnější a vyčerpávající odpověď nalezne laskavý čtenář na již zmíněné webové adrese.

Co se úryvku z knihy týče, vybral jsem jeden, v němž mně jak při rozhovoru, tak při korektuře unikl nesmysl. Pozorný a znalý čtenář tu blbost rozkryje hned. Ostatním ji prozradím hned za ním.

Doporučují vám třeba děti nějakou muziku?

Jasně. A někdy přijdou s něčím, co se mi v tu chvíli třeba nelíbí a až zpětně uznám, že to je skvělý. Tohle se mi stalo třeba s AC/DC. Úplně iracionálně jsem je neměl rád. Spojoval jsem si je s kluky v džískách s neuměle vyvedeným runovým logem té kapely, tak jsem je, jaksi apriorně, zamítl. A zpětně jsem uznal, že jsou moc dobří. Nebo Metallica. Stejný případ. A pak jsem viděl záznam, jak hráli s Melbournským symfonickým orchestrem, všichni byli zmalovaní včetně dirigenta, a byla to pecka. Nejvíc mě dojal okamžik, kdy bubeník vyšel od těch škopků a zazpíval nějakou lyrickou písničku. Vystřihl to úplně ukázkově, seděl na molu na židličce a mimo jeho absolutního oddání se písničce mě nejvíc vzal jeho, řekněme, poněkud přeplněný kostým. Dojalo mě to, byl to takový polibek lidství. 

Kdo je váš nejoblíbenější zpěvák?

Kris Kristofferson. Když jsem ho slyšel poprvé, věděl jsem, že přesně to je moje parketa. On není veliký zpěvák, ale dokáže se svým hlasem dělat zázraky. Ale především cítíte, že všechny jeho písně jdou od srdce, a to se zkrátka počítá.

Co pro vás znamená svoboda?

Kristofferson má píseň, ve které zpívá, že svoboda je jiný výraz pro to, když nemáš co ztratit. A podle mě to sedí. Možná ne úplně beze zbytku, ale sedí.

(Wabi: Pochopitelně se nejedná o kapelu Metallica, ale o neméně slovutné Kiss)