Jsou chlapi, kteří nevědí jak na to. Ono vzrušit manželku po létech manželství není jednoduché. Není manželka jako manželka. Některá manželka chytne na první šlápnutí, s jinou si musí chlap umět poradit.

Pan Cyprián se nacházel v posteli, polštáře vysoko pod hlavou a četl Obratník raka Od Henriho Millera. Pan Cyprián je u vytržení: Taková krásná kniha, takové fajnové čtení. Založí horní růžek knihy, aby tuto stránku neztratil, aby se k ní mohl vrátit. Najednou ho napadne, že se o takovou krásu musí podělit s manželkou. Vystřelí tak jak je, v tričku a bez kalhot, z postele a letí s knihou do patra. Že manželka spí, na to nebere ohledy. Odstrčí ji, posadí se na pelesť postele a halasí: „Tohle ti musím přečíst.“ Rozevře knihu a začne číst: „Zamžourá na počasí a zhluboka si povzdechne. Když prší, řekne: Tohle zasraný podnebí člověka normálně odrovná. A když jasně svítí slunce: Z toho zasranýho slunce člověk normálně oslepne. Začne se holit a najednou si vzpomene, že tam není čistý ručník. Do prdele hotel zasranej, ani ručník ti nevymění, škrti! Ať dělá co dělá, ať jde kam jde, nic nefunguje tak, jak by mělo. Buď za to může tahle zasraná země, nebo ta zasraná práce, anebo nějaký zasraný kretén, který s ním vyjebal. Je zázrak, že ještě dokážu sem tam vohnout nějakou fuchtli. Bože, jak rád bych si narazil nějakou bohatou čubku – tak jako ten vyčurda Carl.“

Manželka pana Cypriána nemá sílu se ani obrátit na bok natož k němu zády a civí do stropu a přemítá, za co jí Bůh trestá.„Nebo ještě tohle,“ říká pan Cyprián a otevře další založenou stránku. „Celých sedm let, ve dne v noci, ovládala mou mysl jediná myšlenka – na ni. Kdyby byl nějaký křesťan oddán svému Bohu tak jako já jí, byl by dnes každý z nás Ježíšem Kristem. Myslel jsem na ni ve dne v noci, dokonce i ve chvílích, kdy jsem ji podváděl.“ „Prosím tě dej mi s těmi nechutnostmi pokoj, víš, že to nesnáším,“ ozve se konečně manželka a přetáhne si polštář přes hlavu. „To nechápu, co ti na tom vadí. Vždyť je to autobiografický román o pravdivosti jeho života v Paříži. Henry Miller píše, co zažil. Píše o věcech, o kterých druzí nemluví, ale to neznamená, že o nich nepřemýšlejí. Sice říkají, že je to pornografický román, ale podle mne jen píše v krásných slovních spojeních otevřeně o intimních věcech. Je to plné filozofických pasáží a asociačních řetězců, je to psané velice lehce, dobře se to čte, že se od toho nemůžeš odtrhnout.“

„Nevím, co s tím za mnou lezeš do postele, teď v noci.“
„Obratník Raka je specifická rovnoběžka na severní polokouli, ohraničuje ekliptiku ze severu.“  
 „Snad mě tím nechceš vzrušovat?“
„Tento jev nastává jednou do roka v den letního slunovratu.“ 
„ To si nemůžeš obléknout alespoň trenýrky?“
„Vidím, že zase máš náladu,“ zaklapnul pan Cyprián knihu a odkráčel po schodech dolů.
Ještě tam chvíli bylo slyšet jeho dupání a štrachání a pak se v domě rozhostilo ticho. 
Paní Cypriánová vystrčí hlavu zpod peřiny a zahledí se do okna. Měsíc visí na továrním komíně a ona přemítá, co bude zítra vařit. Pak sáhne po rozečteném románku o lásce a vzdychne. Jo, láska, kdepak je dneska láska, aby ji špendlíčkem hrabal. A stejně by vyhrabal jen samej sex.
A jak se tak začetla do krásné krajiny, do níž se zakusovaly bílé útesy, a třpytilo se do dáli klidné moře, když si představila tu dívku po boku milovaného, zasnila se nad svým mládím, nad svým mužem, jak ji kdysi po prvé vyprovázel od muziky pěšinou mezi poli, mezi klátícími se klasy obilí... A vtom najednou zaslechla podezřelý zvuk.
Někdo někde klepal. Položila knihu na peřinu a naslouchala. Ten zvuk nebyl odnikud zvenčí, ale ozýval se z domu. Proboha co tam zase dělá?
„S čím tam rumpluješ?“ zaječela na celý dům.

Ale nikdo jí neodpověděl. Zaječela znovu, ale tentokrát už řvala na celý dům. A zase nic. Odpověď žádná. Našpicovala uši. V domě někdo ťukal. Ne ťukal, ale mlátil. Snad kladivem do trubek ústředního topení.

Odložila knihu na stolek, vylezla z postele a šla se přesvědčit. Ale dole nikdo nebyl. Manželova postel byla prázdná. Co zase v tom sklepě provádí? Ptala se sama pro sebe a šla za ním do sklepa. Ještě než otevřela dveře, věděla, kolik uhodilo. Zase přetopil kotel. Nadechovala se, jak na něj vyjede, jak mu vynadá. Ale jakmile otevřela, vyvalil se ze sklepa mrak a celou ji zahalil. Nic neviděla, jen cítila štiplavý kouř. Popaměti došla ke dveřím do garáže, pak k oknu a otevřela je. Kotel hučel a tloukl jak raněné zvíře. Podívala se tím směrem a všimla si pytlů napěchovaných pilinami.

A byla doma. Že on náš tatínek narval celý kotel pilinami. Nečekala, až kotel vybouchne, zvedne celý barák a pošle ho k čertu. Popadla železný hák a otevřela kotel. Začala klofat do jakési hmoty. Klofala a klofala, až z ní tekl pot. Namohla přestat, dokud se neobjevily plamínky, dokud piliny neshořely. Trvalo jí to až do rána.
Potom se vypotácela ze sklepa a šla hledat manžela. Přišel až k obědu.
Když mu celou tuhle kalvárii vylíčila, vzal ji kolem ramen a se smíchem řekl:
„Aspoň ses jednou vzrušila.“
Kdyby měla něco po ruce, nejradši by ho hned praštila.

Marta Urbanová