Ondřej pozoroval rodiče a vazouna řidiče naditého v lacláčích na nahém těle, jak se znovu a znovu noří do temné korby náklaďáku a vynášejí jako mravenci rozličné kusy nábytku, krabice, rance a koše a mizí s nimi ve dveřích domku. Dovnitř chodby už ze svého místa nedohlédl, ale zvenku vypadal ten světle fialový domeček vesele a útulně.

Strašně se sem těšil. Když mu tatínek řekl, že se přestěhují z Květoňovic do velkého města, radostí nemohl ani usnout. Představoval si ty spousty možností a dění, které přináší velké město oproti vesničce, kde největší událostí je příjezd pojízdné prodejny. Pravda, trochu smutku do toho velkého těšení ukáplo loučení s kamarády, ale jistě si najde přátele i tady na předměstí.

Rozhlížel se po okolních domcích a šňůře zahrádek, která končila na jedné straně travnatým pláckem a svahem, odkud se ozývaly dětské hlasy. Odtud právě přicházel hlouček kluků a děvčat  a zvědavě si prohlíželi auto i nové obyvatele fialového domku. Ondřej k nim vyslal vyčkávavý pohled jako poselství svých přání, zaslechl jakési polohlasné domlouvání mezi dětmi, ale nikdo z nich nepřistoupil blíž k plotu. Ondřej se povytáhl na vozíku a zklamaně přihlížel, jak se pestrobarevná skupinka loudá ke staré kůlně. Jen culíkatá holka se ohlédla kradmo před rameno.
„Neboj se, skamarádíš se s nimi později,“ chlácholila ho maminka, když si povšimla Ondrova rozčarování. „Jen aby,“ pomyslel si chmurně Ondřej a najednou prudce zatoužil po svých starých kamarádech z Květoňovic. Těm nemusel nic vysvětlovat. Nevadilo jim, že nemůže chodit a je odkázaný na vozík, který vždycky ochotně tlačili s sebou na všechny své klukovské výpravy.
Hned poprvé si Ondřej všiml vysokého černovlasého kluka v zelených šortkách, který byl zřejmě vůdcem té party kluků a holek z vilové čtvrti. Mohl být tak v Ondřejově věku, ale byl statný a opálený. Další dny nevšímavě procházel okolo fialového domku a ani jednou se nepodíval na napjatého Ondřeje, který s horou časopisů, knih a magnetofonem sedával na vozíku na betonovém chodníčku v zahrádce a čekal na nové kamarády. Ti ale nepřicházeli. Občas proběhli kolem s plavkami, s míčem nebo badmintonem pod paží. Párkrát vyjel s vozíkem i před branku, ale ani to nepomohlo. Tak se jednoho dne vypravil na konec ulice, odkud se ozýval smích dětí. Odradila ho ale prudká stráň – tu by s vozíkem nezvládl.
Pak se ale bariéra přece jen prolomila. Culíkatá Monika si přišla prohlédnout Ondřejovy nahrávky a časopisy, které mu strýček posílal z Kanady. A za ní se začaly trousit další děti – jen černovlasý Dan ne. Z chodníku na druhé straně ulice  jen  zapískal a ledabyle prohodil, že jde střílet z luku a kluci a děvčata jeden po druhém proklouzli brankou a táhli se za ním.
Ondřej zase osaměl. Rozladěně prohlížel časopisy  a ani nevnímal, na co se dívá. Najednou se ale zarazil – upřeně zíral na fotografii svalnatého mladíka na vozíku, který v ruce držel luk s napjatou tětivou. Byl blonďatý jako Ondřej a také jeho vozík byl podobný Ondřejovu… A měl luk! Ondřej se najednou rozhodl: Bude také střílet!
Vrazil s vozíkem do svého pokoje, strhl ze zdi dětský luk s toulcem pestrých šípů a slaměným barevným terčem. Vzadu na dvorku si nainstaloval terč a začal trénovat. Zaujalo ho to natolik, že přestal vnímat čas, ani neslyšel maminku, která se vrátila z nákupu.
Hned mu přeložila text pod obrázkem v časopise. Onen svalnatý mladík byl šestnáctiletý vítěz v lukostřelbě na mezinárodní soutěži postižených. Od sedmi let je upoután na vozík, denně trénuje a stále zlepšuje svou kondici. A získal mnoho přátel ve sportovním světě.
Ondřej si znovu a znovu prohlížel fotografii svalnatého mladíka Stuarta a umiňoval si, že bude jako on. Bude trénovat, tvrdě makat a všem to natře – i tomu nafoukanému Danovi! Večer pak přemlouval tatínka tak dlouho, až mu přislíbil opravdový luk. A skutečně ho za dva dny přinesl. Byl sice menší, ale i tak měl Dan co dělat, aby ho napnul. Ale nevzdával se. Stuartova fotka visela nad jeho postelí…

Každý den vzadu na dvorku do nekonečna natahoval tvrdou tětivu a vysílal své tři šípy do provrtaného terče. Pak si pro ně musel na vozíku dojet, vytáhnout je z terče a zase znovu. Pořád do kolečka. Bříška prstů už měl celá rozedřená a svaly na pažích bolely jako tisíc čertů. Lukostřelba ho úplně pohltila.
Později už mu ani nevadilo, že má své diváky a kritiky. Kluci a holky z ulice se zájmem pozorovali Ondřejovy pokroky, vytahovali mu šípy z terče, vedli tabulky výsledků. I Dan se dozvěděl o Ondřejově úsilí, třebaže nikdy za ním na dvorek nepřišel.
Zatím ale vždycky parta opouštěla Ondru, když Dan navrhl jiný program. Jenom Monika občas zůstávala, i když ostatní odešli. A ona také vlastně vyprovokovala Dana větou, že Ondřej střílí z luku lépe než on.
„To by se vidělo,“ procedil Dan mezi zuby.
„Tak se s ním poměř,“ rýpla se Monika. „Ale to bys zaručeně projel.“
Prosím tě, toho porazím, kdy si vzpomenu,“ odsekl Dan.
„Tak to zkus,“ nedala se Monika. Dan jen pohrdlivě odfrkl.
„Dobře, jdeme pro Ondřeje,“ rozsekl hádku Zdeněk a vzrušeně brebentící hejno odtáhlo k fialovému domku.
Souboj byl domluven na druhý den. Dole na hřišti, kam kluci Ondřeje dotlačili, byl nainstalován terč, naměřena vzdálenost a čekalo se na Dana. Ten se za chvilku objevil se skutečným závodním lukem přes rameno. Všichni strnuli a pak se tázavě obrátili na Ondřeje. Tomu se trochu zúžil dech, zpotily dlaně a na chvilku podlehl vnitřnímu zmatku. Pak se ale usmál na všechny okolní obličeje a přikývl.

Nejdříve si luk zkusil. Samozřejmě to chtělo mnohem víc síly než s jeho tréninkovým lukem, ale hodiny tvrdého úsilí se projevily. Dohodli se na dvanácti šípech, vždy v sérii po třech.
Dan suverénně zaujal pozici na čáře, napjal tětivu a znalecky přivřel oko. Přihlížející ztichli jako pěny. První tři šípy vynesly Danovi součet 27, zatímco Ondřejovi pouze 25. Druhé okolo stejně jako třetí bylo úplně vyrovnané. A nadešlo poslední… Dan vedl o dva body a v Ondřejovi se srdce scvrklo na vlašský ořech. První dva šípy se Danovi poslušně zapíchly do desítky a osmičky a zdálo se, že už nic nemůže ohrozit jeho vítězství. Ledabyle zacílil a vystřelil poslední střelu. Mezi diváky to zašumělo – šíp se zabodl do bílé trojky. Ondřejovi bušila krev ve spáncích a překotně se snažil s vozíkem zarejdovat na startovní čáru, div se nepřevrátil. Chvilku musel počkat, než se prsty uklidnily. Pak uchopil ještě teplou ručku luku, natáhl tětivu a vystřelil. Rychle ještě podruhé a potřetí. 24 bodů! Vyhrál! Vyhrál!
Ohlédl se na Dana, který se snažil vypadat lhostejně, ale moc se mu to zrovna nedařilo. K Ondrovi se natahovaly teplé dětské tlapky s gratulacemi a Monika mu dala dokonce pusu na tvář. Ale Ondřej nespouštěl oči z Dana. Ten trucovitě sklopil hlavu, několikrát kopl špičkou pravé nohy do drnů před sebou, pak se odhodlaně narovnala a vykročil k vozíku.
„Tak ti blahopřeju, šampióne,“ zacloumal Ondrovi pravicí, a ten ze sebe zajíkavě vymáčkl: „Stejně jsi byl lepší, to byla jen náhoda.“
Dan se usmál a mávl rukou: „To máš jedno, stejně jsi borec, fakt! Můžeme třeba trénovat spolu, když budeš chtít.“ Pak uchopil  držátka vozíku, zapřel se do něj a otočil se k ostatním: Jedeme na ryby k nádrži. Ondra může chytat z náplavky.“ A štrůdl dětí se dal na pochod za oběma vítězi toho odpoledne.

Hanka Hosnedlová