Dřevěné prstýnkyOhlédnutí do léta mládí (rozhlasová dramatizace)
Ačkoliv se den překlápěl už k pozdnímu odpoledni, síla slunečních paprsků nepolevovala. Lilka seděla na náspu kamenité pláže a nechávala si nohy olizovat slaným jazykem moře. Pohled měla upřený na šedavou, vlnící se hladinu s drobnými bílými kohoutky vln, ale její myšlenky se toulaly někde za obzorem.

Najednou zachrastily kamínky za jejími zády a na ni padl čísi stín. Ohlédla se trochu nevrle a zírala do tváře vousatého prošedivělého chlápka, který se poněkud plaše a nejistě usmíval.
      „Jsi to ty? Lilka?“ jeho hlas byl stejně nejistý jako pohled jeho tmavě šedých očí.
      „Jsem... ale... já...“ Lilka zoufale tápala v paměti, jestli jí nehodí záchranný kruh.
      „Mekky...“ bodl se chlápek prstem do opálené hrudi.
      „Ahaaaa...“ protáhla neurčitě Lilka a pořád ještě nenašla v archivu minulosti tu správnou odpověď. Znovu se podívala do obličeje vyčkávajícího chlapíka a najednou se jí rozbřesklo.
       „Panebože, to jsi ty?! To snad není možný! Kde se tu bereš? Zrovna v Řecku?“ zasypala maníka sprškou otázek a rychle se snažila vyskočit na nohy, aby ho objala. „Mekky... Já myslela, že už ani nežiješ... Vždyť jsme o tobě neslyšeli přes čtyřicet let...“
       „To je moc dotazů najednou, nechceš si na to jít sednout aspoň támhle na lavičku?“ usmál se Mekky uvolněně. Lilka si ho znovu prohlížela, tentokrát ze strany – jak by ho mohla poznat, když z blonďatého hubeňoura, kterému byly velké i zuby, je tu najednou oplácaný ramenatý pořízek s vousy a silně prošedivělým hárem. Ale ten plachý úsměv, ten mu zůstal.
        „Tak vyprávěj, přeháněj...“ plácla rozjařeně, když se uvelebili na lavičce u pláže, a snažila se přitom zatáhnout břicho. V tu chvíli si přála mít na sobě něco úplně jiného než obtažené staré plavky. Pořád ještě se nedokázala vyrovnat s tím, že tu sedí s Mekkym, s klukem, který nezapomenutelně a neodlučně patřil k jejímu mládí a hektické době zrání, plnou zmatků a nadějí, kterou tehdy prožívali.
        „Nevím, kde mám začít,“ nadechl se Mekky, „možná omluvou, že jsem se neozval... Víš, když jsem tenkrát v osmašedesátým odešel, napsal jsem klukům, že jsem ve Francii a že se jdu zapsat do cizinecký legie. A oni to vzali jako hotovou věc... Jenže mě do cizinecký legie nevzali, jednak jsem neměl potřebnej věk, což jsem se ale snažil zatloukat, ale hlavně jsem na tom nebyl zrovna nejlíp s fyzičkou, vždyť víš...“
        „No jo, kam jsi ale zmizel?“
        „Budeš se divit – do Afriky!... Nejdřív jsem ale dělal všechno možný v Le Havru, v přístavu, čekal jsem totiž na vystavení náhradních papírů. Schválně jsem všechny doklady zničil, abych moh tenkrát lhát o věku... No a pak jsem se přes další emigranty propašoval na loď, kde jsem dělal pomocný práce v kuchyni. A tam jsem poznal jednoho Holanďana. Nebo spíš on poznal mě. Člověk v leknutí nebo ve vzteku vždycky mluví svojí řečí a já se tenkrát nějak prolátnul, když jsem začal česky sakrovat. On ke mně přišel, že jeho maminka byla Češka a že trochu česky umí, a tak slovo dalo slovo a z lodi už jsme vystupoval s jeho rodinou. Tak jsem se dostal do Jižní Afriky. Nejdřív jsem byl nějakej čas u nich a staral se o jejich děti, ale pak jsem odešel, chtěl jsem dělat chlapskou práci a chtěl jsem se osamostatnit... Domů jsem nepsal, víš, že mě ta tátova nová ženská nesnášela a táta jí v tom přitakával, a taky mi bylo hanba, že mě nevzali do tý legie, když jsem s tím předtím všude opruzoval. A když jsem pak po létech napsal, to už jsem byl na vlastní noze a celkem úspěšnej, přišel mi dopis, že adresát zemřel. Tak jsem se dozvěděl o tátovo smrti...“
          „Ale někdy v sedmdesátejch letech se u nás říkalo, že jsi umřel, a dokonce o tom Fortel, kterej utek do Austrálie, i psal domů...“
          „Já vím, ale byl to jinej Čech, kterej se taky jmenoval Milan a stejně jako já si změnil příjmení, protože ty naše tam neuměli vyslovit. Já jsem teď místo Střížovský Silver a on si dal příjmení Silmen, už ani nevím, jak se přesně jmenoval původně... Tak to tehdy vzniklo...“
           „Páni, to je jako z nějakýho dobrodružnýho románu... Vzpomínáš si, jak jsme celý noci u ohně prokecali o tom, co bysme chtěli vidět a prožít, a jak jsme si fantazírovali o různejch dobrodružstvích - a tys to všechno prožil na vlastní kůži...“
            „Víš, ono to zase nebylo tak skvělý, jak si myslíš, kolikrát jsem si i pobrečel. A neumíš si představit, kolikrát jsem vzpomínal na všechny ty naše čundry a táboráky a směšný představy o světě tam za ostnatým drátem, o všech těch dětinských touhách po dobrodružství... Jak strašně jsem si přál bejt zase s vámi někde v lese na Šumavě nebo v Novohradskejch horách... Na ty krásný letní vandry se nedalo zapomenout...“ zatřásl se Mekkymu hlas.
            „Ale přesto jsi se nevrátil...“ řekla Lilka s pohledem upřeným do země.
            „Nejdřív to nešlo, pak už jsem nějak nemoh, už jsem byl příliš zahákovanej tam... A taky – ke komu bych se asi tak vracel?“
            „Třeba ke kamarádům...“ pípla trochu zaskočeně Lilka.
            „Jo? Nemyslím, že by to šlo. Vy už jste měli svoje životy... Mimochodem, co je s ostatníma z naší party?“ upřel na ni oči v očekávání odpovědi, jako by to mělo rozhodnout o všem dalším.
             „No, Vik se oženil ještě na vojně někde na Slovensku a vrátil se do jižních Čech teprve pár let po sametu. Bez ženy, bez dětí a teď má nějakou klempířskou dílničku a chodí rybařit. A rád se napije. Evžen odešel hned nějak po tobě, dostal se do Kanady a dost se zmoh. Ale jezdí k nám na jih každej rok, pokaždý s jinou kalupinkou. A po dvou měsících zase peláší zpátky k rodince. Rony prodává cukrovou vatu, ledovou tříšť a takový ty věci po poutích, trhách a tak podobně. Vilda je velký zvíře někde v bankovnictví a má vilu jako malej Zvíkov. A Pinďa má pilu, docela prosperuje... Ale všichni chodí každej měsíc na sleziny Na růžek. Kromě Evžena, ten jen v létě, a kromě Smoldy, ten je mrtvej. Skočil pod vlak, protože se kvůli ženský dostal do šílenejch dluhů. A Ester, o tý jsem asi měla mluvit jako první, tu bys nepoznal. Má přes metrák, je potřetí šťastně vdaná, má asi sedm vnoučat a točí se kolem nich, ale na sleziny chodí pravidelně...“ ohýbala si Lilka prsty při vypočítávání jednotlivých jmen.
              „A co ty?“ obrátil se Mekky k Lilce a zkoumavě se jí podíval do oči.
              „Já?“ rozpačitě protáhla Lilka, „mám se fajn, dělám v rozhlase, píšu knížky, cestuju a... nevím, co bych řekla ještě dál.“
              „A ještě trampuješ?“ zeptal se s neskrývanou zvědavostí Mekky, jako by na tom záleželo nějaké další závažné životní rozhodnutí.
              „No jo, pořád. Pro mě je to jako droga a nemůžu prostě přestat. I když se mi někdy smějou, že čím jsem starší, tím víc bych toho chtěla stihnout... Možná jim nedochází to, co mně – že už nemám na svým kontu tak moc času. Myslím toho aktivního, kdy ještě můžu vzít ranec na záda a jet někam... pod širák nebo pod stan,“ Lilka se upřeně zadívala Mekkymu do tváře a tiše dodala: „Ale takový, jako tenkrát to už nikdy nebylo a nebude...“
              „Já vím, se mnou je to stejný...“ potvrdil trochu nalomeným hlasem Mekky, ale hned se vzpamatoval a rádoby zvesela navázal: „Pamatuješ si na to léto, jak jsme byli celá parta ve Slovenským ráji? Jak jsme celej tejden jedli jen flíčky s brynzou a jak pak Rony přines celej věnec klobás, když jsme remcali?“
               „No jo, to dostal jako deputát v tom statku, kde pomáhal, zatímco my jsme se vyvalovali někde na polonině a užívali si pohody. Stejně nám pak všem z toho bylo špatně. Ale spíš než na ty buřty si pamatuju na tu krásnou zvláštní vůni tý louky...“ zasnila se Lilka.
               „Anebo jak jsme chodívali na Kleť a jak nás tam ten hospodskej, říkali jsme mu táta, nechával, když nebylo dobrý počasí spát na sále anebo v tý turistický ubytovně, už si ani nevybavuju, jestli za dvě nebo za tři koruny... A jak jsme si potmě vyprávěli vymyšlený horory a holky se pak bály jít na záchod? A jak jsi tenkrát přivedla na kemp na Výhni ty dva Italy, co tě vezli stopem, a oni nemohli pochopit, co to u nás tramp znamená, a mysleli si, že jsme nějakej partyzánskej odboj a v noci pak tajně od ohně utekli...“ kuckal se Mekky při vzpomínkách smíchy a pak přešel do vážnějšího tónu: 
                „Nebo... nebo... jak nás vždycky na nádraží kontrolovali esenbáci a strhávali nám nášivky, ty naše osadní domovenky, já už ji pak měl na patenty a připínal jsem si ji, když nebezpečí pominulo. Vzpomínám si, jak jednou Ester utrhnul jeden esenbák s domovenkou celej rukáv košile. A taky jak klukům zabírali nože a sekyrky, jako kdybysme šli s nima udělat převrat. A už ve vlaku na Velenice nebo na Kaplici nás kontrolovali pohraničníci a kolikrát za námi ještě venku běželi pomocníci VB, abysme nešli náhodou na čáru... Kam se asi všichni tihle snaživci poděli?“  . 
               „Víš, na co já si kolikrát vzpomenu?“ převzala štafetový kolík vzpomínek Lilka. „Jak jsme tenkrát byli na vandru na Šumavě a někde u Želnavy nebo kde to bylo, jsme zakempovali a dělali si ohníček, jak tam najednou přišel takovej malej bosej okatej cikánek a pořád se kolem nás točil, přikládal na oheň a s každým z nás povečeřel... Ani jsme tehdy nestavěli stany, chtěli jsme spát pod širákem – bylo tak krásně... Jak ale potom najednou přišla bouřka a začalo lejt a my seděli na báglech přikrytý celtama a ten cikánek s náma, a když to nepřestávalo, jak řek, abysme šli k nim, a my celí promočený za ním šli jak zmoklý slepice...“
               „No jo, to se mi úplně plasticky vybavuje... Jak jsme přišli k takový polorozpadlý chalupě s papírem v oknech, jak tam stál nějakej vůz a myslím kotel před chalupou. Jak se Ester bála a vůbec tam nechtěla jít. Potom vylez takovej nařvanej cikán s knírem v červenejch trenclích s lampasem a stokilová cikánka v deseti sukních a začali nám ohřejvat ty žebírka se zelím. To byla dobrota! A pak zahnali děti do svejch postelí a nám nechali ty jejich. Čoveče, že jsme se tenkrát nebáli, že nás zamordujou nebo že chytneme vši nebo tak něco...“ Mekky přerušil proud slov a zaklonil hlavu, jako by si usilovně chtěl něco konkrétního vybavit.
                „Já myslím, že tenkrát bylo všechno nějak jinak. A hlavně – my jsme byli jiný. Pak jsme jim tam nechali konzervy a taky tenisky, svetry a tak... A potom, když jsme odešli, ten malej za náma běžel v těch teniskách ode mě, který mu byly o tři čísla větší, a přines mi ten železnej prstýnek...“
                „Máš ho ještě?“ přerušil tok vzpomínek Mekky.
                „Nemám. Ztratila jsem ho hned ten den, měla jsem v kapse kalhot díru. A mrzí mě to dodneška...“
                „Hmmm... Mě zase mrzí, že jsem si neodvezl všechny ty fotky z vandrů, co jsem dělával – třeba z Náhody, jak jsme tam měli ten obrovskej potlach a byli tam kluci z celý republiky, protože byly prázdniny, a taky krajskej šerif Cody a jak jsme nechali pro tu sobotu zavřít třísovskou hospodu, aby se nikdo náhodou neopil a nebyly nepříjemnosti, protože jsme na národním výboru za všechny zaručovali...“ posmutněl zase Mekky. Nostalgie mezi nimi tála jako laciný nugát a vpíjela se do vůně chvíle prosolené mořským vánkem a lehce natrpklou příchutí jejich vzpomínání.  
               „Vždyť na těch maličkých vroubkovaných černobílých čtverečkách toho moc k rozeznání nebylo... Ale přece jen to byly hmatatelný vzpomínky,“ Lilka si připomněla doma pečlivě uložené krabice plné trampských relikvií z oněch vzdálených let a v duchu si umiňovala, že z nich vybere balíček pro Mekkyho. A zbytek dá do trampskýho muzea, ať si i jiní mohou připomínat to, co se dá tak těžko vyjádřit slovy. Jak vlastně definovat všechnu tu soudržnost a nepsaný kodex kamarádství, tu romantiku, kterou nacházeli v docela obyčejných, pro dnešní svět naprosto nevzrušivých věcech, ty víkendové úniky do svého vlastního světa, kde platily docela jiné zásady a jiné hodnoty?
                Nakloněn jim tenkrát nebyl ani tehdejší režim, který v nich viděl nebezpečí neorganizovaného hnutí, ale nefandila jim příliš ani širší veřejnost, kterou pobuřovala jejich odlišnost. Těm ukázněně zařazeným človíčkům budujícím otomanový socialismus vadila jejich volnost a radost z každé chvíle, kdy jsou spolu, to, že jim stačí celta a deka pod nebem plným hvězd namísto prachových peřin v ložnici, buřt opečený nad ohněm namísto nedělního knedlo-vepřo-zela. A už vůbec nemohli vstřebat to, že společně s kluky jezdily i holky!
                Lilka si v duchu připomněla máminu vážnou tvář, když poprvé jela ven s partou kluků. Vzala si ji tehdy stranou, do ložnice, a dala Lilce kázání, na které nezapomněla dodnes – vlastně něco podobného se snažila říct pak i své dceři, když uzrál čas. A Lilka si máminy důvěry vážila a snažila se ji nezklamat. Věděla, co mámu stálo to nelehké rozhodnutí pustit ji mezi trampy, které její široké příbuzenstvo i celá ulice měšťáků odsuzovala jako vagabundy a odpad společnosti. A její zlatá máma ji podržela i tehdy, když nastaly problémy a byla předvolávána na policii kvůli nedovolenému táboření nebo vydávání nelegálního trampského časopisu. Lilka matku za to nesmírně milovala a nikdy jí to nezapomněla. Snad i proto se jí svěřovala se svými zelenými láskami a pozdějšími mučivými pochybnostmi. I proto se k ní pak vrátila, když odmítla uznat za správný vstup spojeneckých vojsk do republiky a stálo ji to místo v kulturním zařízení, kde pracovala. Vlastně ji to stálo i dvacet let další budoucnosti. O to víc pak pro ni znamenala ta trampská zednářská lóže soudržnosti. 
                 „Nějak jsi se zamyslela,“ připomněl se Mekky a Lilka sebou lehce škubla. No jo, tenhle kluk jí kdysi recitoval verše zakázaných básníků a nosil zoufale pomačkané průklepáky s opisy textů, které nesměly v tehdejším Československu spatřit světlo světa. A taky ji držel za ruku u večerního ohně a líbal na krk, než zatáhla zip svého spacáku... Byla to tenkrát taková dětinská zelená láska, ale pro ně znamenala mnohem víc. Stejně jako ty dřevěné prstýnky, které Mekky jednou v sobotu přivezl s sebou na kemp na Švarcavu, jak říkali trampové říčce Černé.
                   Seděli tehdy kolem malého ohníčku a zádumčivě hleděli do plamenů, jako by to bylo to nejnapínavější kino na světě. Když si to teď Lilka vybavuje, bylo to pár dnů před oním tragickým srpnovým datem. Možná už v té chvíli měli v sobě zakódovanou předzvěst věcí budoucích. Nikdo z nich tehdy nežertoval, dokonce i kytary odložili po pár písničkách. Jen tak tiše seděli, nad hlavou černou kopuli hvězd a věděli, že tahle lezavá, neodbytná sladkobolnost, která cupuje duši na kousky, patří jen a jen jim. V tu chvíli vytáhl Mekky z kapsy kalhot dva dřevěné vyleštěné kroužky a s tak vážnou tváří, až to Lilku lekalo, jí jeden navlékl na prst. Druhý pak nasadil sobě. Pohladil ji po vlasech a zašeptal do ucha: „Tak a teď už patříme k sobě navždycky.“
Dva týdny nato utekl a zmizel jí z očí na víc než čtyřicet let...
                 „Nějak jsem si připomněla ty dřevěný prstýnky tenkrát na Švarcavě,“ vylezlo z Lilky, tak trochu proti její vůli. Až se sama lekla, jaké kostlivce to tahá ven ze  starých, dávno zapomenutých skříní.
                  „Ty jsi na to fakt nezapomněla?“ Mekkyho hlas se zachvěl vzrušením. Ani on nezapomněl a právě v té chvíli uvažoval o tom, jak by bylo báječné vrátit se „domů“ a mít ke komu – k téhle ženské, na kterou myslel vždycky, když mu v cizině teklo do bot, když měl pocit, že už tu svoji káru neutáhne, když mu srdce krájela beznaděj... Bylo by to úžasné, kdyby začali tam, kde před víc než čtyřmi desítkami let skončili, všechno by jí vynahradil... Jenom teď musí sebrat odvahu a najít ta správná slova.
                   Nadechl se a poposedl na lavičce, aby viděl Lilce do tváře. Napřáhl ruku a - v tu chvíli se v jeho zorném poli objevil asi pětiletý blonďatý klouček s kornoutem zmrzliny v ruce, neomylně mířil k Lilce a halekal na celou pláž: „Babí, babí... děda ti koupil zelenou zmrzlinu, prej jí máš nejradši a on má nejradši zase tebe...“
                    Mekky zkoprněl, ruka mu klesla dolů, stejně jako akcie jeho nově zrozených nadějí...


Hanka Hosnedlová