S právníkem Pavlem Foltánem o muzice a mimo paragrafy

Vím, že hudební životopis Pavla Foltána, dalšího zpívajícího právníka, tentokrát z Moravy, je spojen s Portou, a to nejen v rovině muzikantské, ale i manažerské. Vlastně poprvé jsem se s ním setkala rovněž na portovní půdě – na regionálním kole v Českém Krumlově, kde vystupoval sólově jako hostující písničkář.

Od té doby se jeho život, ale i muzikantský projev posunuly poněkud dál a o tom všem si dneska s Pavlem Foltánem popovídáme...

Když už jsme u toho zpovídání – kolik ti je vlastně let? U některých chlapů se to velice těžko rozpoznává...
No, už jsem dědek, a to doslova. Protože loni 12. dubna večer se narodil můj vnuk - ve stejné porodnici, co jsem se před čtyřiapadesáti lety spatřil světlo světa já. A vybral si stejné datum narození jako Karel Kryl - zrovna na Gagarina. Tak jsem si vzpomněl i na to, že Karel křtil mou první desku a já mu zase křtil tu jeho poslední, co mu vyšla v Praze ještě za jeho života na podzim roku 1992. Jo, utíká to… 

Máš v rodině další muzikantské geny?
Dá se to tak říct. Můj syn u nás ve FOLTÁNBANDu bubnuje a manželka s námi před časem pár let zpívala.

Uživíš rodinu dodnes jen muzikou, anebo děláš i něco jiného?
Fakt slušně uživit rodinu jen muzikou může opravdu už jen málokdo. Totiž zůstat v kumštu sám sebou, nedělat velekompromisy a tak… Dost lidí nejen v téhle souvislosti říká, že „dobře už bylo“...
Po roce 2000 u mě muzika jako hlavní zdroj příjmů začala ustupovat i jiným profesím. A když mám být upřímný, mám na ni, bohužel, čím dál míň času. Působím v regulaci médií. Byl jsem také tiskový mluvčí, dělal jsem i mediální analytiku, publicistiku, kreativu, učil jsem nějakou dobu na rockových kurzech a tak různě. Několik let jsem přednášel na univerzitě v Praze a teď mám nabídku zase z univerzity v Brně. V podstatě bydlím na D1 mezi Prahou a Brnem. Pendluju jak pendolíno. Už dvacet let… 

Takže jsi muziku kapku upozadil?  
Natáčení dalšího alba už pár let odkládám. A mám pocit, že mu to jen prospívá. Spěchat se má pomalu a méně je někdy více. Je fajn, když někdo řekne, že se mu líbí naše deska nebo klip a že je to pohoda anebo že ho to pozitivně nabíjí. Anebo když je to z lidí prostě cítit. Prostě muzika je boží dárek. A tak si toho dárku víc užívám, protože moje rodina už naštěstí není existenčně závislá jenom na příjmech z muziky. Poslední dobou se mě ale už pár lidí v Praze jakoby mimoděk ptalo, kdy už konečně zase něco vydám. Takže budu asi muset začít trochu líp hospodařit s časem. Konečně...

Ale můžeme se vrátit tedy k té poslední desce a klipu?
Album "Howgh“ je tak trochu bigbítek a pokud bude mít někdo zájem, je k mání v e-shopu na webu vydavatelství POPRON Music. Asi na třetině tracků z toho alba s námi hostoval Radim Hladík. No a klip k tomuhle našemu albu je fajn a dá se přehrát i na You-Tube pod heslem "Icaros Pedestrian" anebo na webových stránkách naší kapelky na http://foltanband.wz.cz. No a pár fotek a obrázků je taky na stránkách www.foltanband.com

A postupujme dál proti času - kdy a jak jsi začínal hrát?
Vlastně odmalička. U nás doma se pořád zpívalo. Základům všeho mě naučil otec, v poválečných letech vyhrával v pražských kavárnách kdejakou zpěváckou soutěž. A znal komplet všechno od Osvobozeného divadla. Rodiče mě poslali do lidušky, a pak mi dali i střední hudební vzdělání. A postupně jsem prošel komplexní průpravou sólovou, orchestrální, sborovou a dokonce i základy dirigování. U muziky jsem byl i na vojně, ale to už je dávno.

Jak jsi to praktikoval ty v rodině?
Potom, už taky jako rodič, jsem v podstatě postupoval podobně. Jablko nepadá daleko od stromu. Takže můj syn má absolutorium Konzervatoře v Brně na bicí, marimbu, vibrafon a xylofon. Talent prý se zpravidla dědí, ovšem za kulturní a estetický grunt odpovídá výchova v rodině. A hudební vzdělání je optimum. Tak nějak bych to přirozeně asi viděl i u svých vnuků. Ale s velkým důrazem na význam slova přirozeně. Takže se nezblázním, když nevezmou kytaru do ruky. Podobně jako můj syn. Kdysi jsem mu koupil Stratocastera, model Ritchie Sambora s Floyd Rose hardwarem. Ale on si na ten klenot zahrál jen všechny ty tři akordy, vzal si svoje paličky a zůstal už jen u těch bicích. A taky dobře. I když kytara to byla skvělá. A dodneška je mi líto, že jsem ji potom prodal. Jenže já na Flod Rose neměl nervy. Takže u továrních elektrik jsem pak vždycky ze všeho nejdřív sundal vibrapáku a zablokoval tremolo.   

Ještě si pamatuješ na svou první kytaru?
Jasně a nejenže pamatuju, ale řečeno s Janem Werichem ústy vodníka Čochtana: "Eště jí mám schovanou"! Pololubovka z Cremony se snímačem "Brilant de luxe" od Ježíška v roce 1968 stojí pořád v čestném rohu "síně tradic pod rozvinutou bigbošovou zástavou". No a čas od času ten alnico snímač vyloudí z repráku U.S. sedmilampáče vintage slade jako Brno! 

Kolik máš vlastně kytar?
Dvanáct do tuctu…

Nepřeslechla jsem se?
Dvanáct. Z toho šest akustik, pět elektrik a jeden hybrid. Tři akustiky mám od českých mistrů, z toho dvě od skutečně špičkových. Z elektrických jsou dva Telecastery a jeden Stratocaster z továren od Fenderů a dva straty jsou opět z custom shopu špičkových českých mistrů. Jeden z nich je podle mého konceptu a dokonce asi zatím stále ještě něco jako v jistém směru světový unikát svého druhu.
U mistráků je výhoda, že se dají udělat podle přání téměř na míru. Takřka "do ruky". A o konceptu se dá s tvůrcem dlouho a podrobně mluvit. Čili žádná konfekce. Ale tovární kusy zas nejsou tolik o strach. A v řadě případů se dají jen stěží nahradit. V tom směru jsem v elektrice zůstal "Fendrovej". Struny na akustiky a elektroakustiky používám asi jako jeden z mála devítky, maximálně desítky. Například devítky super light Dadárka mají tah jen čtyřicet tři a půl kila. A to pak musíš mít fakt dobrou akustiku, aby s tím „blátem“ byla slyšet. A aby při dynamičtějším způsobu hry ještě navíc udržela ladění. Ale to pohodlí, barva tónu, rejstříky, prostě ten cit v prstech je super. A taky tolik netrpí levá ruka. Hlavně šlachy.

Říkáš to, jako bys měl v tomhle směru nějakou osobní bolestnou zkušenost...
To mi po celoživotním hraní a pár karambolech poslední dobou dalo trochu znát levé zápěstí. Skoro rok jsem nehrál, protože se to prostě nedalo umáčknout. No a na elektrikách mám buď hybridy devět/deset, anebo devítky. A nylonky pak vesměs tvrdší černé anebo kompozitní Savarez, co lezou do peněz. Ale na zásadě "kdo moc cvičí, nástroj ničí" se to dá fiskálně ustát. V přepočtu na dnešek byly za socialismu ty Savarezky ještě několikrát dražší. Když tedy vůbec byly. A to byl tenkrát jenom nylon a ne kompozit. Tenkrát jsem měl sice jenom tři kytary, ale struny na koncertní Rohožce jsem měnil jednou za dva měsíce a někdy i častěji. Protože jsem se živil jenom hraním a měl jsem v průměru kolem dvou set vystoupení ročně, ale někdy i víc…    

Odborníky asi bude zajímat i aparát...
Na levné mini péáčko se práší někde ve zkušebně. A nástrojovka je klasika: combo Marshall a lampáč Peavey Classic. Ale kombíček i kytar jsem hned začátkem devadesátých let vyzkoušel víc. Chvilku to trvá, než si kytarista najde ten svůj zvuk. Občas je to tak, že draho nakupuje, aby vzápětí lacino prodával. I to mám za sebou. Například v roce devadesát sedm jsem měl kombo ART Rulles Breaker sto šedesát wattů s jedinečným zvukem, už tenkrát asi za čtyřicet tisíc, ale v terénu se prakticky nedalo použít, takže muselo do světa. Škoda. Docela dost jsem tenkrát na jeho odprodeji prodělal… Jinak pro volnost pohybu mám na pódium i wireless headset Shure, ale většinou se z lenosti spoléhám na mikrofony od pořadatele. A kdo má taky pořád dobíjet ty baterky...

Mluvíš tak zasvěceně – nemáš náhodou i studio?
Mám, domácí. Různě po bytě a tak. Na archiv a na sólo demáče. M-Audio Project mix a ProToolsy na Macu. Sice jsem si spíš ze zvědavosti postavil podle svého i celkem slušně ostrou „čajnu“ jakoby většího "Próčka" s Windows na šedesáti čtyřech bitech, ale Mac je Mac a basta fidli. Jak říká jeden kamarád profi zvukař: "Pán Bůh taky pracuje s Apple." A má pravdu pravdoucí. Vždyť co to bylo za symbol, co v ráji nakousli Adam s Evou…?! 

Když si vybavíš své první kroky na veřejnosti - začínal jsi jako písničkář, nebo s kapelou?
Vyrůstal jsem ve "zlatých šedesátých", kdy jsme lovili na rádiu "Laxík", a pak přes cokoli s magickým okem hoblovali na kytarky staré dobré Krýdensy, Tremelousy, Stouny a Beatlesy. Jako školáci jsme taky hltali první nahrávky od Hendrixe a Ozzyho. To bylo na základní škole. Začátkem sedmdesátých let jsem začal hrát sám a na střední škole jsme hned druhý den založili takovou akustickou kapelku a ententýky dva špalíky bylo po elektrice.
Pak nás někdo někde na Portě slyšel a povídá, že to bude asi tenhleten "folk". Nikdy jsem to neřešil. A neřeším to doteď. Ale ta kapelka byla na tu dobu docela dobrá.

A kdo má tvoji osobní přízeň?
Potom se mi líbili Doors a Eagles. Rytmus, melodika, nápady, inteligentní obsah a osobitost. Kapely postavené hlavně na kytarách. Ale už od školních let mě bavila taky klasika. Mozart a Vivaldi, jehož koncertem a-moll „Lestro armonico“ jsem absolvoval. Pak třeba Vaňhal, Mysliveček, no a pochopitelně i Ryba. Kdysi, vždycky kolem Vánoc jsem vzal partituru Hej, mistře a odmával si ji spolu s deskou. Pak jsem někdy začátkem osmdesátých let na Slovensku sehnal podobnou nahrávku jejich národní "Rybovky", což je - u nás ne moc známá - Vianočná omša od Edmunda Paschy. Vánoční mše s fujarou. No, paráda!
Já jsem vyrůstal uprostřed barokní architektury, Kryštof a Kilián Ignác Diezenhoferové a tak.
Čili logicky i v muzice mám rád vrcholné baroko a raný klasicismus. Český, italský, vídeňský.     

Zalovme ještě v tůních paměti - co první vlastní písničky, první vystoupení, první nahrávky?
To bylo kdysi, ještě na devítiletce na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. První demáčky prvních písniček doma na Sonet Duo, prostě klasická klasika těch starých dobrých časů, kdy to všechno ještě stálo za ... píííp ... (smích) Ale první studiovou nahrávku si pamatuju. Bylo to na podzim roku 1968 v tehdejším ještě Československém rozhlase v Plzni. A s dudáckou kapelou.

A začátek profesionální kariéry?
Já byl vždycky tak trochu rebel, takže o kariéře se nedalo a nedá mluvit. Ani jsem to tak nikdy nebral. Vlastně ani nechtěl. Ale dělat to, co člověka baví, tedy hrát a navíc se tím ještě živit, to je sen spousty mladých muzikantů. A já to jako svou profesi dělal dvě desetiletí. V podstatě od začátku osmdesátých let. Občas byly průšvihy, zákazy, problémy a tak. Ale po padesátce už má našinec náladu ztrácet čas vzpomínáním jenom na ty veselejší historky. A že jich bylo… No, něco máme za sebou a něco ještě před sebou. Časy se mění a svět se dynamicky vyvíjí. A to platí i pro celou kulturu včetně muziky. A kam to povede, to záleží jenom na lidech. A na jejich mediální gramotnosti. Nechci vyučovat, ale už léta říkám studentům při přednáškách jeden bonmot o aplikaci masmédií: Při správném použití jsou média něco jako boží dárek, ale při špatném použití jsou něco jako zbraně hromadného ničení. A není to jenom „jako“…

Myslíš si, že by se našel v naší době tak výrazný fenomén, co by nás tak výrazně ovlivnil jako třeba elektrická kytara v šedesátých letech?
Moc hezká metafora. Jedné ze svých kytar typu „nyloncaster“ říkám „Kalašnikov“ do první linie. Nicméně k podstatě téhle otázky: Určitě by se takový nový fenomén našel. Je to internet, mobilní masová komunikace a digitalizace vůbec. Ale pozor taky na jeden bumerang ve formě takzvaných sociálních sítí.
Jinak v muzice a v hudebním průmyslu vůbec je to hlavně iTunes, iPhone, mp3, streeming a podobně. Tyhle věci podstatně změnily formy a hlavně poměry hudebního byznysu. A to je to všechno vlastně ještě teprve na začátku...

Tak probrali minulost i současnost a co do budoucnosti – nějaké přání na konec?
Klasika: Aby holky byly hezký, aby nám pivo chutnalo a aby nás Pámbu miloval.

Díky za rozhovor a hodně štěstí nejen na té cestě vysypávané notami...
Hanka Hosnedlová