Ví?a Troní?ek - mladší z bratr? Troní?k?, ?erstvý otec malé Jani?ky, manžel ženy Zdeny, skaut, herec, autor v?tšiny písní kapel Poupata a Marien, kytarista, kapelník a velmi poctivý muzikant, narozen ve znamení Raka 2.?ervence 1976 v Pardubicích, bydlišt? tamtéž. Dramaturg festivalu Folkové Chvojení, Zpívání na P?íhrádku, autor a zárove? moderátor rozhlasového po?adu Folková pohlazení… St?edoškolsky vzd?lán, absolvent rozhlasové školy Centra nezávislé žurnalistiky,  druhého stupn? LŠU – obor klasická kytara a bluegrassových dílen.

Sami čtete, že toho má na triku opravdu hodně a to ještě občas stíhá si se svým kamarádem Feďou Opočenským odskočit zahrát ke Stráníkům.

Nedávno ses stal tatínkem malé Janičky Troníčkové a určitě jsi na to náležitě hrdý, jaká je tato nová role?

Úžasná, moc si to užíváme. Mám pocit, tedy jistotu, že se nám konečně v životě něco opravdu velkého povedlo.

Jednou jsi mi vyprávěl, že jste s rodiči bydleli na chalupě, což mě je sympatické, jaké to bylo?

Vyrůstal jsem na horské rekreační boudě v Orlických horách, mám fantastické vzpomínky na dětství. Venkovská škola, hory, lesy a louky, plno zvířat kolem domu, vlastní lyžařský vlek a sklad sportovních potřeb… a báječní a věčně uchechtaní rodiče. Co víc si jako kluk můžete přát.

Vím, že jsi skaut a že pořád udržuješ se svými kamarády kontakt, mohl bys trochu zavzpomínat na tvé skautství.

Když jsme se v roce 1987 odstěhovali z hor zpět do Pardubic, já začal chodit do ryze klukovského turistického oddílu Horizont, který vedli staří skauti. I přes zákaz symboliky a přísný dohled okresní pionýrské organizace nás tajně vedli podle skautské metodiky, což jsme tenkrát samozřejmě netušili. Takže když byl Junák obnoven, jen jsme změnili kroje a byli jsme mezi prvními, kteří skládali slib. Až mnohem později mi došlo, jak moc odvážné od nich bylo číst nám Foglara (zabaleného do novin), lovit utajené bobříky nebo plnit „zamaskované“ odznaky skautských dovedností…

Co dnes, jezdíš ještě někdy do přírody, nebo dokonce na vandry?

Jo, s jednou báječnou partou děláme docela drsný stanový tábor, v tom nejtradičnějším slova smyslu. Na vandry už moc času nezbývá, ale čas na přírodu si najdu vždycky.

Jak a kdy si zjistil, že bys mohl být muzikantem a autorem, potažmo byla kytara tvůj první nástroj?

Do lidovky na kytaru jsem začal chodit ve čtvrté třídě, protože klavír byl moc drahý. Klasická kytara mě vlastně nikdy neoslovila do hloubky, ale když jsme hráli na táborech, nebo na vandrech turistického oddílu mládeže Poupata, tak se ty technické dovednosti z klasiky potkaly s písničkami a šlo to samo. Pak jsem chytil bluegrassový bacil a to už byl s klasikou konec. První autorské písně vznikaly o těch klukovských zážitcích, takže ty kořeny se asi dají vystopovat tímhle směrem.

Jak se díváš na svou autorskou tvorbu, hrál bys s kapelou i jiné písničky, nežli tvé vlastní?

No samozřejmě, já myslím, že jsem především posluchač a milovník folkových – myšleno jako novodobých lidových – písní a teprve až potom autor, potažmo kapelník, který dumá nad repertoárem kapely. To, že se mi asi povedlo napsat pár písniček, které kolují mezi lidmi, neznamená, že já osobně jim přikládám nějaký umělecký význam. Je to jen koníček, baví mě to, občas něco musí ven samo, občas se rodí problematicky nebo pod tlakem na objednávku, ale mám pochopitelně radost, když se to někomu třeba líbí.  A moc rád pracuji na písničkách jiných autorů.

Myslíš, že je vzdělání ve folkové muzice důležité, nebo stačí jen talent?

Myslím, že vzdělání určitě nikdy v ničem není na škodu a talent sám o sobě určitě nestačí. Je ale špatně, když se na tento žánr, který nikdy nebyl jen o muzice, berou striktně muzikantská měřítka. Příliš vyhraněné muzikantské uvažování, opřené navíc o hudební vzdělání, může být ve folkové, country a trampské hudbě i dost na škodu.

V královéhradeckém Klicperově divadle jsi v několika muzikálech zaskakoval za Petra Havrdu (Hafa), byl on tvým vzorem? Nebo máš snad nějakého kytaristu, muzikanta, kterému by ses chtěl jednou vyrovnat?

Petr Havrda je nejvšestrannější a nejšikovnější kytarista, kterého znám, zaskakovat za něj mi nesmírně lichotilo. Určitě mě Petr hodně ovlivnil a nastudování jeho partů bylo zajímavou kytarovou školou. Možná i díky němu jsem už dávno pochopil, že hudba nejsou závody a srovnáváním nesrovnatelného se člověk ochuzuje o pestrost, kterou tento obor lidského kumštu nabízí. A přijde mi, že při sólové hře nezáleží na rychlosti nebo na technice, ale že celosvětově uznávaní kytaristé hrají prostě „jen“ krásné melodie.

Obejdeme Poupata a zeptám se rovnou na Marien. Copak dělají a chystají.

Marien tvoří, koncertují, trošku nestíhají zkoušet a zároveň pořádáme v našem regionu několik, myslím, že docela významných, folkových akcí. Prostě si to užíváme, náš ferman je naplněn i přesto, že koncerty si sami zásadně nesháníme.

Co znamená projekt - Folk žije – a proč vznikl? Kdo se k němu může přihlásit?

To je kampaň snažící se upozornit především mimožánrová média na to, že tento žánr není mrtvý, jak se snaží kapitáni hudebního průmyslu a dokonce i mnozí „rádoby“ publicisté v našem žánru tvrdit. V současné době pod tímto heslem pořádáme několik festivalů jako Folkové Chvojení, Folkovou noc nebo Folk na Příhrádku a vzhledem k pozornosti, jakou to mezi novináři, muzikanty i příznivci žánru vzbudilo, si myslíme, že je to docela dobrý návod i pro jiné mladé kapely v jiných regionech, jak o sobě dávat vědět. Organizačně je pod tím podepsána královéhradecká agentura Art Favore Production Ivana Kurteva.

Můžeš trochu prozradit něco o spolupráci Marien a Ivan Kurtev?

Vzájemná spolupráce, jeho jako zkušeného a schopného pořadatele, mě jako „žánrumilujícího“ dramaturga, záhy přerostla ve fajnové a lehce italské přátelství, jehož výsledkem je hromada práce a snad i radosti diváků. Ivan má pravdu v tom, že pokud se folková, country a trampská hudba má pohnout ze své poněkud mediálně opomíjené pozice, musí se sama přestat tvářit jako ošklivé malé káčátko. Jako producent aplikoval na propagaci Marien několik v podstatě ryze komerčních prvků (například Billboardy zvoucí na koncert) a sami se nestačíme divit, jak to v Pardubicích – co se týče o povědomí veřejnosti o Marien, nebo o mladém folku vůbec – zabralo.

Jsi také externí spolupracovník Českého rozhlasu Pardubice, kde vysíláš svůj pořad, Folková pohlazení, jaká je jeho koncepce, komu je určen?

Je to hodinka o dění v tomto žánru, snažím se mapovat scénu a sledovat mladé muzikanty. Po rozhlasové síti Folková pohlazení přebírají i stanice Praha 2, Čro Regina, nebo Region a zanedlouho oslavíme desáté narozeniny.

Už nejsi žádný nováček, tak bych rád znal tvůj názor na dnešní stav FCT scény. Myslíš, že může folkový autor, interpret prorazit do širokého povědomí, jako se to povedlo některým folkařům z osmdesátých let?

Dnešní FCT scéna mi přijde dost neucelená. V důsledku toho je pro veřejnost nepřehledná a prorazit je na ni bohužel dost obtížné. Myslím, že za to hodně může současná žánrová otevřenost. Tahle muzika měla vždy nálepku „hodná“, byla nositelem poměrně ušlechtilých člověčích myšlenek, romantiky a jakkoliv to zní pateticky – tak i dobra. A byla vždy dostatečně pestrá i v rámci „portovních“ nebo řekněme akustických mantinelů, s důrazem na prosté, hezké a „zlidověníhodné“ písničky. V současné době se v dramaturgiích festivalů a žánrových periodikách objevuje příliš mnoho mimózních interpretů, kladoucích důraz spíše na energie nebo hudební show, plytkých popíkářů či pózujících raperů, neúspěšných rockerů, podivných acapellových sborů,  world a ethno, což s tradičními principy FCT hudby souvisí pramálo. V důsledku to ale odrazuje tradiční posluchače, kteří na tom vyrostli. Svědčí o tom například současný citelný divácký úspěch tradičněji vyhraněných akcí, fenomén Nohavica nebo fakt, že staří folkaři z osmdesátých let zůstávají i nadále pilířem tohoto žánru.

Jsi žádaným a vím, že velmi poctivým porotcem, co poradíš mladým muzikantům, než se přihlásí do jakékoli soutěže?

Aby to soutěžení nebrali vážně a aby se na tu soutěž zašli nejprve podívat jako diváci. Mnoho začínajících nemá vůbec ponětí o úrovni, jaké musí interpret dosáhnout, aby uspěl a následné rozčarování z prvotního neúspěchu už otrávilo mnoho nadšenců, kterým chyběla vytrvalost. A největší soutěží je hraní mimo soutěže.

Jak vidíš svou budoucnost, jako autora, interpeta, organizátora, otce, manžela, prostě Víti Troníčka.

Doufám, že pestrobarevně :-)

Poslední otázka, co ty a Porta, jak ji vidíš dnes, jak vůbec vidíš festivaly tohoto typu, myslíš si, že mohou ještě v této době cosi přinést a předat mladým lidem?

Myslím, že Porta si sama musí ujasnit čím vlastně je – jestli smysluplnou soutěží, objevující pozoruhodné mladé talenty anebo běžným festivalem, který svou dramaturgií podléhá módním trendům a tlačence interpretů, kteří si chtějí před výjimečně vnímavým folkovým  publikem zahrát, aniž by tento žánr sami vyznávali. Myslím, že dřívější Porta daleko jasněji udávala směr a také se lépe starala o kapely, které vychovala, což jasně stmelovalo a vymezovalo žánr.

Děkuji za rozhovor, Luboš Stranďa Stráník