Heslo, kterým se spolu s Ivanem Kurtevem a Ví?ou Troní?kem, kte?í jsou autory tohoto sloganu, snažíme upozornit na nestagnaci folkové tvorby, naopak tvrdíme, že folk opravdu žije v takových muzikantech a autorech, jakým je Honza Žamboch s Žambochy.
Dále druhá ?ást rozhovoru s Honzou Žambochem.

Upřednostňuješ spíš autorskou tvorbu, či převzatou? Nabízí se hned podotázka, zda je někdo z české, potažmo slovenské hudební scény, tvým vzorem, nebo koukáš spíš po cizině, máš vůbec nějaký vzor, či idol a proč?

Zajímá mne autorská tvorba autorem interpretovaná, se všemi nedostatky, osobnostními znaky a stíny. Převzatou tvorbu neodsuzuji, ale cítím to spíše jako takový trénink před něčím vlastním. Napsat písničku a zahrát ji někomu vyžaduje dávku odvahy a drzosti. Nic pro posery. Co se vzorů týká, snažím se nasávat barvy a vůně tvorby jiných autorů a chránit si v tom mišmaši svůj rukopis. Respektuji cizí tvorbu, vím kolik je za tím vším práce. Když se mi něco nelíbí napoprvé, dávám tomu většinou ještě i druhou šanci. Hledám. Mám li napsat nějaká jména, budou to spíše oblíbení autoři než mí idolové. U nás Merta, Plíhal, Kryl, Topol, Linhart ze světa třeba Longital, Fink, Andy McKee, Glen Hansard, Nick Drake, Cohen. Ze souputníků mladých je mi blízká energie Marien, Epy de Mye, Šantre, Žofky Kabelkové, Honzy Řepky, Martina Hejnáka. Každý to dělá po svém, nese kůži na trh. A já si toho vážím, zajímá mne to. Baví mne to!

Získali jste s kapelou dvakrát nejvyšší ocenění, jaké může folkový autor a interpret získat- Anděla, jaký to má pro tebe význam a jak se vlastně tváříš na různá ocenění, Porty, Krtečky, Anděly, Slavíky… a na které bys chtěl eventuálně ještě dosáhnout?

Ceny k tomu pachtění a cestě někam patří. Je to takový bonus, pohlazení po srsti. Nezříkám se jich, nespím s nimi v posteli. Po druhém Andílkovi mi došlo, že jsme, co se týká folku na jedné lodi s dalšími nehlavními žánry. Že šůbyznys v čele s tiskaři peněz nám nic nedaruje. Jestli nebudeme makat a být vidět, zatlačí nás do kanálu. Folk žije! Stejně tak jako další žánry. Nechci už žádné ceny, přeju si, aby lidi chodili na živou muziku. Víš, my se muzikou neživíme a nejspíš nikdy živit nebudeme, dělá nám radost a tuto radost, tuto energii nebo co to vlastně je, chceme přenášet dál, sdílet. To je jediné poslání a smysl proč to děláme. Ocenění mě už nezajímají, rád je přenechám jiným. My si toho pozlátka užili dosyta. Když po koncertě svítí lidi jako žárovky, když pomalu písničkami ztišíš hospodu, když na tvoje lichotiny skáče vedle sebe pankáč i tremp. To je ocenění, kterých se nikdy nenabažím.

Prožíváš už dnes jen samé úspěchy na otevřené scéně, nebo se potkáváš i s nepochopením tvorby Žambochů. Viděl jsem několik vašich recitálů na festivalech a mě jste dostali vždycky, ale nebyl jsem nikdy na samostatném koncertě.

Na nepovedené koncerty se snažíme zapomenout. Analýza davu je složitá věc, není na to během vystoupení moc času, publikum je různé. Baví nás hraní v klubech a čajovnách, to bývají moc hezká šů. Když tak nad tvou otázkou přemýšlím, myslím, že se nám loni dařilo více než jindy, trefovat publikum do srdce. Soudě podle reakcí, co k nám doletěly. Ale samozřejmě i negativní reakce máme. Ne vždy jsme na podiu v pohodě, jsme stále křehcí, vyvádí nás z míry zvuková nepohoda, ale lepší se to. Nebo nám pobyt na podiu obrušuje hrany. Máme v kapele pnutí, Jura raději dumky, případně forte, Staňka zase raději piano. Já se to snažím míchat, aby si na své přišli všichni. Sem tam nějaký ten samoúčelný humor, co se zase líbí mě. Myslím, že když uslyšíš celý recitál Žambochů, hrozí ti, že budeš svítit jak žárovka…

Dostali jste se dnes už do pozice, že vám pořadatelé volají sami, nebo musíte ještě oslovovat vy je?

Dostali jsme se do pozice, že se o nás ví a to je důležité. Pět měsíců, během sezony v létě bych asi nemusel chodit do práce, hraní je hodně. Těší mě to. Oslovujeme ale stále další pořadatele, jsou festivaly, kde nás nechtějí, bojí se asi folku a přitom vlastně neví, co to je. Jaký je folk dneška? Anebo ví a právě proto nás nechtějí. Málokdo ti ale napíše pravdu. Každého odůvodnění NE „narovinu“ si vážím. Posiluje mě to a kope do zadku, abych dřel ještě víc. Nutno říct, že nejsme stále ti tahouni davu na festivaly. Nezná nás tolik lidí. Jednou ale budeme, makám na tom. Má to vzrůstající tendenci.

V čem vidíš úspěch Žambochů u mladé generace posluchačů a máš pocit, že vás znají folkoví fanoušci v celé České republice?

Myslím, že ve folku se o nás mezi lidmi ví a jinde nepatrně tuší. Jezdíme, kde se dá a je přitom stále milion míst, kde jsme nikdy nehráli. Mladí mají rádi energii, emoce, drzost. Ale i smutky, stíny temna a bolesti. Nemají ještě srdce v obranném valu. A především je baví hledat, objevovat si svoje miláčky co jim mluví z duše. Nebo se jim líbí Jura a jeho lenonky? Je to alchymie. Kdybych věděl přesně v čem to je, nemusel bych už do té práce vůbec. Mladí se mají čas učit hrát naše písničky. Slyšet Joea na jamu, nebo Svobodu je pro mne zážitek.

Na které scéně, či festivalu by sis chtěl s kapelou ještě zahrát?

Je toho moc. Vždy upnu pozornost k nějaké akci a škrábeme prstíčkem, píšeme prosby. Nejde to. Najednou přijde nabídka odjinud, z ještě prestižnějšího místa a my tam jedeme a chceme dát ze sebe lidem všechno. Na podiu blbý zvuk, v blbý čas, kdy lidi ještě spí, nebo na podiu, které je mimo areál ve kterém se akce koná. (Colours of Ostrava, Sázavafest) Ano, rádi bychom hráli na takových festivalech. Byli jsme tam, ale že bychom tam hráli? Nepamatuji se. Naopak si pamatuji na skvělý festival Folkové Chvojení, zázemí, zvuk, servis. Ráj pro muzikanta. To se to pak hraje a podává výkon. O Portě z pohledu muzikanta jsem vždycky slyšel jen z vyprávění. Mám doma mnoho starých desek. Přijde li nabídka, s radostí a vší silou zahrajeme.

Jak dlouho myslíš, že bys chtěl intenzivně jezdit hrát a máš touhu se dostat na některé festivaly, či akce pořádané v jiných zemích Evropy, či světa?

Rád bych hrál, dokud mi budou síly stačit a dokud mi bude hraní působit potěšení. Pojedu kamkoliv nás muzika zavede. Moje jazyková vybavenost je mizivá, věřím si v mateřštině. Věřím, že síla písniček dokáže překonat i jazykovou barieru. Ale jsem si vědom omezení. Plánujeme vyzkoušet si hraní na ulici, kde nám nebudou lidé rozumět. Třeba Austrálie by byla hezká.

Dokázal bys své písně a to co jimi chceš sdělovat, přeložit ve stejné kvalitě třeba do Angličtiny a prezentovat je?

Je to rozhodně výzva. Motorem pro něco takového by bylo turné v zámoří.

Máš v plánu ještě v budoucnu s někým spolupracovat jako s Arnoštem a Montym?

Tato spolupráce v triu mne nesmírně bavila, bude-li chuť a čas, rád se zúčastním. Přednost mají ovšem z pochopitelných důvodů Žamboši. (I když, zdálo se mi po turné, že jsme s Arnoštem a Montym vyzvali na sůboj Psychyatrio a že ta bitva byla v létě na Prázdninách v Telči. V tom snu jsme ogarom pěkně vyprášili kožichy)

No a obligádní otázka nakonec, jak budeš, či jak budete pokračovat dál, prostě jaké máte plány do budoucna?

Dávám dohromady písničky na novou desku, bude  je třeba sehrát. Rádi bychom hráli více na Slovensku. Chci mít srdce a uši otevřené, chci umět slyšet muziku, ve které o něco jde. Chci si umět užít muziku, ve které o nic nejde, jen o radost. Rád bych napsal více písniček pro Staňku,  její hlas zahálí. Chci, abychom s Žambochy nezůstali stát na jednom místě a stále byli ON THE ROAD. Ve smyslu cestování za muzikou i ve smyslu našeho muzikantského vývoje. Toť můj plán.


Více o dění najdete na http://www.zambosi.cz/
Facebook: http://facebook.com/zambosi

Díky za rozhovor! Ptal se Luboš Stranďa Stráník

První část rozhovoru najdete zde.