Českobudějovický rodák Pavel Zajíc přišel na svět 1. dubna 1955 v rodině tatínka a maminky jako nejmladší ze čtyř sourozenců, což se na něm podepsalo na celý život.
Kromě maminky, která nemusela, protože krásně zpívala, hráli všichni v rodině více či méně dobře na kytaru, tatínek hrál na kytaru i na housle, nikdy však zároveň. I to  blonďatého  klučinu poznamenalo navždy.

Pod dohledem zejména pánské části rodiny, tedy otcovým a bratrským, se učil první nesmělé hmaty a chvaty na kytaru, což vedlo až  k prvnímu veřejnému kytarovému vystoupení na vánoční školní besídce v roce 1965 s instrumentální skladbou Děti z Pirea, které se však neuskutečnilo, neboť mladému virtuózovi někdo zlomyslně rozladil nástroj a ten trouba jej tenkrát ještě neuměl naladit.
Ale píle tady byla a tak už o pouhých 7 let později mohl oslňovat své spolubrigádníky na bramborách nejen Dětmi z Pirea, ale i Na Okoř je cestou, Rovnou, jó tady rovnouem i jinými písněmi.
A bratr, ten už zatím hrál za bigbeatovou kapelu Blues 71, svůj díl štěstí by mu jistě přál, ale on musel na vojnu. Tady se svými spolutrpiteli založil folkovou(?) kapelu, pro níž útvarový politruk vymyslel vlastní hlavou název Zelená šestka a s ní se ulil dva měsíce čistého času z těch jinak ztracených dvou let. Do tohoto období se také datují první textařské pokusy, zpočátku tvořené zejména zrýmováním titulků z Rudého Práva pro potřeby Armádní soutěže umělecké tvořivosti.

Po splnění nejčestnější občanské povinnosti nastoupil jako hygienický technik ve Vodňanských drůbežářských závodech a o dva roky později, tedy v roce 1978 zakládá se Zdeňkem Hejkrlíkem, Zdeňkem Svobodou a Lubošem Hrdličkou folkovou skupinu Nezmaři. Kupodivu jako kontrabasista, kterýžto nástroj mírně ovládnul během vojenské základní služby. Kromě kmenových Nezmarů účinkoval v celé řadě hospodských sdružení, jako záskok natočil na basu dvě písně v rozhlasovém studiu s českobudějovickými Roháči a řadu let vystupoval s Lubošem Hrdličkou jako folkové duo až trio, jež za přispění Aleny Joskové dalo vzniknout v roce 2002 albu Všechno je jinak. V roce 1982 se spřátelil s budoucím legendou Mikim Ryvolou ze kteréhož  kamaráčoftu  ještě s Pavlem Jimem Drengubákem vzniklo sdružení Miki Ryvola a přátelé, které funguje dodnes a dá-li bůh, bude fungovat i nadále.

V polovině osmdesátých let opustil Vodňanské drůbežárny a nastoupil u Okresního podniku služeb jako řidič nákladního vozu. Po revoluci působil krátce jako automechanik v soukromé dílně, potom asi měsíc jako hospodský, ale včas si uvědomil, na které straně nálevního pultu je jeho místo a tak se až na drobné manuální epizody začal živit muzikou.
V téže době, kdy opouští Vodňany získává s Nezmary interpretační Portu (rok 83 a 84) a zhruba o dvacet let později i dvojnásobné ocenění Zlatý Klíč, udělované redakcí časopisu Folk a Country.

Co se týká činnosti přidružené, v roce 1995 vydává sbírku „Tmavidlo, aneb spisy, které mi nikdo nesebral“, což jsou pseudovědecké přednášky používané na koncertech Nezmarů i jiné příležitostné kraviny.

Jako součást nezmarského vokálu se podílel na nahrávkách několika desek (Wabi Daněk, Druhá Tráva, 16 nej…, Nejlepší Ryvolovky atd.). V Českém rozhlasu má od roku 1993 svůj pořad Folkový antikvariát, vysílaný každý týden.
V současnosti kromě Nezmarů a spolku s Mikim Ryvolou hraje  se zájmovou kapelou RQ (Restaurační kvartet) spolu se svým hudebním souputníkem Jimem Drengubákem, Vláďou Šamalíkem a Jirkou Machem.

Žije s rodinou nedaleko Českých Budějovic ve vesničce Střížov a o volných chvílích se baví tak neslučitelnými zájmy, jako jsou rybaření, cyklistika, automobilové rally historiků a chov psů, plus nucené práce stavitelské, dřevorubecké a údržbářské.

Motto: Chytří si pomáhají, blbci škodí.