V těchto dnech si připomínáme narozeniny předčasně zesnulého hráče na u nás exotický sitár Emila Pospíšila (nar. 22.4. 1958). Osmdesáti šesti let by se dožil Jiří Veřtat zvaný Gibson, polovina legendárního dua Červánek (nar. 24.4. 1924), jemuž se nedlouho před smrtí stala fatální nehoda - vytříbený zpěvák a kytarista přišel o prsty na levé ruce. Ve stejný den, ale o hodně později, se narodil zpěvák a kytarista Nezmarů Antonín Hlaváč (nar.1957). A příští pondělí oslaví šedesátiny Vlastimil Třešňák (nar.26.4.1950). Legenda, jeden z prvních českých folk-singerů, rovněž od Boha talentovaný malíř a spisovatel. O posledních dvou jmenovaných vyprávějí Zuzana Michnová, Pavel Zajíc a Honza Dobiáš.

Toník 53 (osobité blahopřání Pavla Zajíce)

Tak Toník se dožívá! To je dobře, zaplaťpánbůh za každého kdo se dožije, páč už nás spíš nějak ubejvá.

Pokaždé, když si na svého po 32 let kytarového souputníka vzpomenu, vybaví se mi náš husarský kousek, při němž jsme na 50 metrech a v jednom autě přišli o dva řidičáky. A to by žádný husaři nedokázali, už proto, že žádný řidičáky neměli.

To bylo tak: jeli jsme z nějakého festiválku z Lokte n. Ohří, samozřejmě jsme během noci nějak zbytečně neabstinovali a řidič Hlaváč Antonín přehlédl v Sokolově stopku. Následoval ostrý start opodálstojícího služebního vozu VB, maják, siréna a pane řidiči dýchněte si. Samozřejmě zelenka a pane řidiči nastupte si do služebního vozu. Já v blahém domnění, že příslušný příslušník už má „žrádlo", jsem důvěřivě přesedl za volant Tondova auta. Leč bylo mi ujeti pouze oněch výše zmíněných 50 metrů. Příslušník zastavil, přišel ke mně a pane řidiči dýchněte si, pane řidiči nastupte si atd. Teď už je to sranda, ale tenkrát nám moc do smíchu nebylo... Pane kolego, všechno nejlepší!

Tonda Hlaváč je opravdu nezmar (vzpomíná Honza Dobiáš)

Vždycky říkám, že co jsem na světě, zpívá Jarmila Šuláková - a teď mi připadá, že by se totéž mohlo říkat nejen o ní a o Spirituál kvintetu, ale i o Nezmarech. Nejen proto, že si Kvinteti kdysi koupili od Nezmarů za nějaký bídný mok zpěvačku Lenku Slabou, ale že jsou Nezmaři taky čím dál lepší a přitom vypadají stejně. A teď ještě ke všemu má Tonda Hlaváč narozeniny...Vždycky první, co mě napadne, když tyhle úctyhodné postavy naší hudební scény vidím, je vzpomínka na legendární plzeňské Porty na Výstavišti i později na Lochotíně. Na Výstavišti bývaly stylové hospody, kde se po hlavním koncertě vždycky jamovalo, a to tak, že každá hospoda měla svůj žánr.Ale na to já moc nevzpomínám, protože úplně na konci Výstaviště byl domeček, ve kterém se dělal Portýr, kde jsme tedy měli do rána pořádně co dělat a kam jen co chvíli zaběhl někdo z jamujících muzikantů. Nad ránem už muzikanti šli spát nebo se připravit na další večerní koncert a následné jamování, zatímco my jsme pořád bušili do psacích strojů a psali a stříhali a lepili a vůbec portýrovali. A když už Výstaviště osiřelo, přišla chvíle, na kterou jsme se denně (nebo nočně? nebo ranně?) nejvíc těšili: přišli Nezmaři, kapela rozhodně hodna svého názvu. A Tonda Hlaváč, Pavel Zajíc v čele ansámblu, začali hrát a zpívat, dokud se noviny nepodařily.

Nebudete mi věřit (veselá vzpomínka Zuzany Michnové)

Čím jsme jako Marsyas přijeli do Českého Krumlova, to si opravdu nepamatuji. Vím, že jsme tam hráli s Vlastou Třešňákem a Vláďou Mertou. S Oskarem jsme měli sebou svoje partnery, Oskar Taťánu a já Luboše. Po koncertě nám sdělili pořadatelé, že zatímco vedení + organizátoři a Mirek Kovářík jsou ubytováni v hotelu v centru Krumlova, my ostatní umělci budeme bydlet v přírodě v lesích, v bývalém vojenském sektoru - nyní pionýrském táboře. Zdálo se, že to bude úžasné.

Nastoupili jsme do autobusu s řidičem, který, jak jsme
vbrzku zjistili vůbec nezná cestu. Jezdili jsme nad Krumlovem hlubokými lesy asi dvě hodiny, než se trefil. Všichni přítomní se shodli na nejsprostších slovech. Za tu dobu v zoufalství každý vypil a snědl, co měl sebou. Byla to dřevěná dlouhá nízká budova, a samé palandy a profunělé deky. Řidič nám přísahal, že už cestu zná a že druhý den ráno trefí a pojedeme vklidu na snídani. Ráno si vybavuji jako science fiction, kdy nastal naprostý hlad a žízeň, kdy se autobus neobjevoval. Byla to panika. Vláďa Merta přiběhl z lesa, že našel jednu houbu a každý ho posílal do prdele. Seděla jsem před vchodem na schůdkách, když vtom přijelo obrovský auto s reklamou Chleba a rohlíky. Myslela jsem, že sním. Začali stavět stánky jako na pouti. Za chvíli přijelo další velké auto bez reklamy, ale jak jsem později zjistila, tak s párky a Tatrankami. Začali vařit, my jsme byli nadmíru šťastní - všechno jsme snědli, jen nám bylo divné, proč se ptají, že jsme tak brzy v cíli. Později nám došlo, že tam byl nějaký běh a proto tam všude kolem nás byly barevné fáborky na stromech. Někomu ty barevné fáborky rozmístěné po okolí připadaly adekvátní všem vizím z předešlého dne. Ten řidič přijel až v deset hodin, ale my jsme byli rádi, že vůbec přijel, protože mi je jasný, že by nás ti sportovci zabili.