Myslím, že nebýt mne, nestal by se nikdy Vlasta T?eš?ák spisovatelem.

N?kdy v polovin? sedmdesátých let mi zavolala do redakce maminka, bydlel jsem už zase s rodi?i. Maminka pocházela z dobré m?š?anské rodiny, byla to dáma ze staré školy.

„Hledali t? zde n?jací pánové, jmenují se n?jak jako pan T?eš?ák a pan Mat?jický. ?íkali, že projížd?jí Brnem a po?kají na tebe U ?ápa. Jsou milí, ale n?jak špatn? oble?ení", dodala.

Restaurace U Čápa, než se stala hospodou cikánskou, byla vyhlášenou hospodou brněnské bohémy. Levnější varianta sousední slavné Akademické kavárny, centra filozofů i brněnského Devětsilu. Pány jsem zde našel v dobrém rozmaru, účet už měli přes celý stůl. Bylo to normální, kluci se nějak zdrželi a teď neměli na útratu ani na vlak do Prahy.

Matěj se nejmenoval Matějický, ale Matějka, byl to dobrý manažér i dobrý kumpán, vlastně ale pracoval jako kulisák někde na Barrandově. Matěj podle všeho někam spadl a pak ho ještě někdo roztrhal. Vypadal příšerně, znovu jsem ocenil takt mé maminky. Tak jsem se zvedl a přinesl Matějovi moje sváteční džíny a svetr ze západního Německa a triko a trenky a tenisky, takhle opravdu nikam nemohl. Nikdy mne nemrzelo, že jsem ty věci už nikdy neviděl.

„Ňufíku", pravil o něco později Vlasta."kdybych měl psací stroj, asi bych byl spisovatel".

Dál jsme pili pivo a vedli řeči, ale ta věc mi vrtala hlavou.

„Ty chceš být spisovatel?", zeptal jsem se.

„No, ale nemám ten psací stroj."

„ A ty na něm umíš psát?" zeptal jsem se s převahou člověka, jehož to byl každodenní výrobní nástroj.

„ Jak můžu umět psát na psacím stroji, Ňufíku, když ho nemám?" pravil Vlasta a logika toho sdělení mne ohromila. Vlasta přece umí hrát na kytaru a na foukačku, protože je má, to dá rozum.

Šel jsem domů a přivlekl můj vlastní psací stroj. Byla to předválečná Zeta a vážila asi dvacet kilo. Když jsem ji postavil na hospodský stůl, museli jsme dát půllitry na podlahu. Měl jsem ten stroj rád, psával jsem na něm většinu mých drobných, avšak geniálních věcí, jak jsem byl tehdy přesvědčen. Ale Vlastu jsem měl rád taky.

Vlasta se podíval na tu továrnu na písmena a znovu mne ohromil logikou.

„Ňufíku", řekl "a jak já tu věc asi dostanu do Prahy?"

Šel jsem tedy znovu domů, ten den jsem se dost naběhal, a přinesl obrovský zelený batoh, památku na skautská léta mého otce.

„A co ti jako dlužím", položil Vlasta řečnickou otázku.

„Nic mi nedlužíš", řekl jsem," jsi můj kamarád".

Třešňák ale cítil, že rovnováha není v pořádku. Chvíli jsme dál vedli řeči, a pak Vlasta vytáhl z kapsy otvírák na pivo. Byl to ocelový švédský výrobek s dřevěnou rukojetí, pozdrav ze země, jejímž se měl Vlasta stát občanem, ale o tom jsme ještě neměli ani ponětí. Ten otvírák mi daroval.

Léta jsem ho měl schovaný. Nenosil jsem ho, česká piva s ním nešla otvírat. Dost jsem byl pyšný na svůj obchodní talent, i když tuto transakci jsem jako obchod nikdy nechápal.

A tak se díky mě stal Vlasta Třešňák spisovatelem.

Pozn. autora: Spisovatel, malíř a písničkář Vlastimil Třešňák se dnes dožívá šedesáti let

{denvideo

}