Každý rok vystupuje na Portě speciální host, který tak úplně nezapadá do žánru folk a country. Letos přijal pozvání zpěvák, autor písní, herec a moderátor Richard Krajčo. Svým akustickým koncertem zahájí Portu v pátek 23. června v 17 hodin v Lesním divadle v Řevnicích.

Většina úspěšných interpretů začínala svou hudební pouť u houslí nebo s kytarou v ruce. Richarde, jak jsi začal ty? Kytara? Piano? Dětský sbor?

Byla to kytara. Bylo mi šestnáct, sekl jsem s fotbalem a zamiloval se do muziky obecně. Úplně se mi změnil svět.

 

Měl jsi jako kluk s kytarou svůj repertoár, který jsi mohl zahrát na chmelu, na večírku, u ohně? 

Hrával jsem na dvorku u nás na sídlišti. A šlo o takovou „klasiku“: Stánky, Podvod, Hodinový hotel, hity od Olympiku, Lucie a Beatles. Ale postupně jsem víc a víc hrával i svoje písničky.

 

Jaké byly tvé hudební vzory? A z jakého žánru?

Na to jsem už tak trochu odpověděl, ale je pravda, že ani tak nešlo o vzory. Těmi se pak později stali Depeche Mode, U2, a hlavně Robert Smith a The Cure. To už byla opravdová láska. A nesmím zapomenout na Petra Muka a Oceán.

 

A co tvoje první složená písnička? Pamatuješ si ji ještě?

Pamatuji. Kryštof. Jmenovala se Kryštof a o několik měsíců později jsem podle ní pojmenoval i kapelu.

 

Jak dlouhá byla cesta od vstupu na profesionální scénu k úspěšnému turné? Kde byl tvůj kariérní zlom? Kdy to rozkvetlo a v srdci se rozlil ten nepopsatelný pocit štěstí z úspěchu?

Cestička byla docela dlouhá. V jejím průběhu pár kluků odešlo, pár přišlo, i já jsem kapelu na pár měsíců opustil, začal se intenzivněji věnovat herectví a zase se vrátil. Trvalo sedm let, než si nás někdo všiml. A pak se to stalo. Dostali jsme nabídku na tři desky od vydavatelství EMI. Už to mi stačilo. Bylo to splnění snu. Vůbec jsem netušil, co vše se může odehrát. Ale přišel náš první singl, Lolita, a stal se zázrak. Z Kryštofa, chlapečka, kterého v té naší písni maminka odložila do popelnice, vyrostl velký kluk a lidé ho začali mít rádi.

 

Spoustu věcí kolem organizování koncertů sis řídil sám. Na to ale člověk potřebuje talent. Pustil ses do toho, protože tě zklamala agentura a řekl sis: to zvládnu líp? Nebo to byla prostě touha mít všechno pod svou kontrolou a zařídit si vše podle svého?

Začalo to tak, že když jsme prorazili, žádného manažera jsme neměli. Zhruba rok jsem to dělal sám. Té práce ale bylo víc a víc a já podlehl tlaku okolí, že tohle vše přece nemůže dělat zpěvák, a na chvíli jsem otěže předal nejprve jednomu a pak druhému managementu. 

Nicméně jsme přišli na to, že to jsou v podstatě zvedači telefonu. A já měl představu, že chci kapelu vést jako firmu. A mým vzorem byl Apple. Vyžadoval jsem invenci, posun, překvapení. Ale nic z toho nepřicházelo. A tak jsem to vzal v roce 2007 zpět do svých rukou a vytvořil si kolem sebe partu, která mi s tím pomáhala. A ty své představy jsem mohl realizovat.

 

K úspěchu na jevišti neodmyslitelně patří úspěch repertoáru v médiích, na internetu… Zažil jsi formulku: Děkujeme, ale písnička je mimo náš formát? A kdy se brány rádií otevřely?

Měli jsme štěstí, že nás rádia vždy hrála ráda. Přestože jsme nikdy nedělali žádné ústupky, edity ani nic podobného. Dokonce když jsme do éteru vyslali šestiminutovou Cestu, zcela mimo rádiové tabulky, uchytila se. Podobné to pak bylo i se Zůstaň tu se mnou. Můžeme jen děkovat tam nahoru a lidem z rádií, že nám pomohli. Protože tak to je. Naši kariéru posouvaly rádiové hity výš a výš. 

 

Jak tvoříš písničku? Sám, nebo s kapelou? Sedneš, hraješ a zpíváš, až se melodie zrodí? Nebo si připravíš model a pak k němu nazpíváš melodii?

Sedím, brnkám, pobrukuji, hledám. Čekám na správný melodický prvek. Melodie je pro mě zásadní. A když se objeví linka, která mě zaujme, což, přiznám se, je už po těch asi sto padesáti písních těžší a těžší, začínám na ní pracovat. Až jako druhý přichází text.

 

Letos ses rozhodl, že oproti minulým velkým koncertům připravíš jakýsi akustický projekt. Je to touha být blíž publiku? Víc komunikovat a sdílet atmosféru jemnějším filtrem?

Vždy se snažíme fanoušky něčím překvapit, zaujmout a koncertní programy různě kombinovat. Odjedeme halová vystoupení, během nichž se pokusíme potěšit ty, kteří chtějí větší show, a pak se hned vydáme třeba do divadel, tam odehrajeme akustické sety, kde se i hodně povídá. Potom třeba objedeme kluby a skočíme si udělat i svůj putovní festival. Tentokrát jsme si pronajali nádvoří dvanácti zámků a repertoár přearanžovali s cimbálovkou Grajcar. Myslím, že se fanoušci mají opravdu na co těšit.

 

Kdo ti pomáhá se sociálními sítěmi? Připravujete to v týmu? Je toho přece dost, co musíš stihnout, aby byl obsah zajímavý a stále lákal tvé fanoušky - FB, IG, YT… 

Snažíme se tak nějak všichni. Ale tak to bylo vždy. Každý v kapele měl nějaký úkol. Například o Instagram se stará basista Nikolaj, zprávy tam řeší saxofonista Nikos. Snažíme se mít s fanoušky intenzivní a blízký vztah, ale to už je dnes asi běžné. Muzikanti si už uvědomili, že fans jsou ti nejdůležitější. Ale pamatuju, že když jsme začali před 22 lety každou neděli „chatovat” s fanoušky na našem webu, po každém koncertě dělat autogramiády, lidem zdarma dávali podpis karty nebo plakáty, tak si branže klepala na čelo. Stejně jako když jsme vyjeli do kin s dokumentem na plátně za zády, do kterého jsme živě hráli, nebo když jsme vyhlásili vlastní putovní festival, který měl sedm zastávek. Dnes je to už standard. Autogramiády dělá takto každý, festival už skoro taky. A já jsem rád, že mě kluci v tomto vždy podrželi, že se zapojili a uvědomili si, že kapela není jen to vylézt na pódium a zahrát, ale že je to spousta práce okolo.

 

Domluvili jsme se, že bys přijal pozvání vystoupit na Portě 2023. S kytarou. Oslovil jsem tě, protože tvůj vztah k Portě je určitým způsobem vstřícný. Odkud to pochází?

Staré Porty byly inspirací pro naše Kryštof kempy. Setkávání lidí, společně strávený čas, atmosféra. Nechtěl jsem klasický festival, ale něco výjimečného pro všechny. A alespoň podle starých dokumentů taková byla Porta v sedmdesátých a osmdesátých letech. Nicméně osobní vzpomínku na ni nemám nejlepší, jednou jsme se přihlásili jako kapela a vypadli už z prvního kola! (smích)

 

Je něco, co tě v tom našem hudebním procesu a malém teritoriu České republiky mrzí a co bys změnil, kdybys mohl? 

To, že je tak malý. Vše kolem něj je totiž pak malé. Velká škoda, že se člověk nemůže „rozmáchnout”. Ale týká se to vlastně jakékoliv kultury u nás, knih, filmu, divadla. Prostě nejedete na dvouleté turné po světě a na filmy nechodí třicet milionů lidí, neprodáváte statisíce knih. A tak si to tak pytlíkujete na koleni.

 

A jak se zrodil nápad s kostelem v Chotěvicích, který jsi koupil a teď ho opravuješ? 

To byl nápad mé ženy a jsem za něj rád. Až kostel celý opravíme, něco tu po nás zůstane. Snad aspoň další tři století. Tak dlouho už totiž stojí. Momentálně jsme před kompletní rekonstrukcí varhan, takže příští rok bude kostelem znít i hudba. (smích)

 

Děkuji za rozhovor a těšíme se na vystoupení na Portě v Řevnicích. V pátek v 17 hodin Richard Portu odstartuje.

Jiří Vondráček