Letošní rok je rokem samých jubileí, z nichž nejvýznamnější je jistě sto let české (československé) státnosti. Ovšem stejné jubileum si připomíná i jedinečný světový fenomén, jímž je tramping. A ten úzce souvisí i s Portou, protože tenhle dlouholetý festival vznikl původně jako soutěžní přehlídka trampské a country (tehdy western) hudby.

Však si také tentokrát dala dramaturgie s hudebním obsazením jednotlivých portovních dní opravdu záležet. Kromě jiného ale byl tento, v pořadí již 53. ročník Porty, věnován Wabimu Daňkovi, který byl s Portou úzce spjatý a který bohužel již není mezi námi. I když jeho písničky ano…

Nebudu hodnotit jednotlivé soutěžní formace, od toho na Portě byly dvě skvěle obsazené odborné poroty, spíš se chci víc věnovat letošním hudebním hostům. Páteční večer zahajovala dívčí kapela Ladybirds z Jablonce nad Nisou, jejíž vokálově vyladěný repertoár se pohybuje od folku přes country až k popu a kterou v mladších letech zdobil něžný název Berušky. Po prvním bloku soutěžících pak nastoupil netrpělivě očekávaný a stále dobrý brněnský Kamelot s Romanem Horkým, jenž u publika zabodoval zejména svými staršími hity. A nespornou bombou pak bylo zakončení teplého červnového večera Robertem Křesťanem a Druhou trávou, které publikum nechtělo ani pustit z pódia. Kdyby nevystupovali jako hosté, nesporně by si Robert odnesl i čtvrtou autorskou cenu Porty. Při jejich písničkách jsem ani nedýchala a ještě do snu mi pak v uších zněly jejich skladby a Robertovy nevšední poetické texty.

Sobotu vyšperkovalo už ranní sluníčko, ale zato večerní a noční hodiny byly poznamenány přituhujícím nepříjemným chladem. Recitály soutěžících skupin vyplnily dopoledne a část odpoledne, aby je pak vystřídal další porotou hodnocený soutěžní blok. Takovým báječným překvapením a malým zjevením bylo nejen pro mne vystoupení jedenáctiletého Rudy Prušáka ze Strakonic. Ten se na pódium portovních hostí dostal díky svému trojnásobnému vítězství v Dětské Portě, takže mu porota za tento nevšední výkon udělila v předstihu mimořádnou zlatou Portu. Všechny uchvátil jeho čistý dětský hlásek, skromné vystupování a na jeho věk skvělá hra na kytaru. Roste nám nová hvězda!

Druhým nečekaným překvapením byl Norbi Kovács, jehož hudební umění pořadatelé nazvali kytarová show. A skutečně to byla show, nebo spíše hudební čarování hlavně pro uši. Svůj krajíc přízně a potlesku si odnášel i Matěj Rak s Frantou Vlčkem, kteří vraceli na pódium starou trampskou píseň, ale i skladby R. A. Dvorského a Jaroslava Ježka, Ivan Hlas s Jaroslavem Olinem Nejezchlebem a již vychváleným Norbim Kovácsem, kteří pokračovali v hudebním nářezu na strunách. Nezklamala ani Jirka Vrbová s doprovodem Hot Jazz Bandu či vždy svůj Samson Lenk s nenásilným a vtipným průvodním slovem i s oblíbenými písničkami, které znají trampové a vodáci v různých koutech země. Závěrečnou tečkou byly odpichové country Schovanky s profesionálně vybroušeným programem. Sobotním a nečekaným bonbonkem tak pro mne byl především malý Ruda Prušák a kytarový showman Norbi Kovács. Z druhého odpoledního soutěžního bloku, kde figurovaly i tři formace, které do finálových bojů postoupily ze semifinálové soutěže, vyčnívalo vystoupení početné cikánské skupiny Rumungre z Harrachova se strhujícím rytmem a běžnému proudu se vymykajícím pojetím. U nich bylo na první pohled čitelné, že rytmem skutečně žijí, a to jsem si ověřila i při jejich nedělním dopoledním recitálu.

Nedá mi to ale, abych se nezmínila i o skutečnosti, že řevnické portování je vlastně jen takovou špičkou pyramidy, kterou pracně vystaví předchozí oblastní kola Porty, a to v režii České tábornické unie. Těch kol bylo letos po celé republice 14 a jejich sítem proteklo více než 230 hudebních formací a jednotlivců. V každé oblasti navíc pracoval přípravný štáb a samozřejmě i příslušná porota. Díky nim se pak na portovním pódiu v Řevnicích ocitl výběr soutěžících.

Smeknutí klobouku si zaslouží i neúnavný spíkr Zdenek Schwager, který v roli portovního moderátora působí již pětadvacet roků a který se na pódiu střídal s Petrem Bohuslavem. Jednak oceňuji jeho fundovanost a znalosti z příslušného hudebního světa, improvizační pohotovost a vtip, ale i to, s jakým přehledem a klidem dokáže překlenout chvíle, kdy publikum ve svém pojetí přestávky mezi jednotlivými vystoupeními hlasitě šumí, krmí se a migá sem a tam. Prostě Zdenek je profík a umí! Naproti tomu bych si dovolila takovou malou připomínku k některým kapelám i písničkářům – tady by naopak mluvčí nejednou udělali lépe, kdyby více hráli, než mluvili. Nezřídka je to skutečně ke škodě jejich navozované image, kterou publikum právě začínají oslovovat.

Když už jsem u těch méně populárních záležitostí, musím konstatovat, že určité nešvary navzdory předchozím kritikám stále přetrvávají. A to nejen již zmiňované neustálé bezohledné přecházení návštěvníků sem a tam mezi lavicemi s diváky, ale především před kamerami, které natáčejí průběh celé Porty, na což je publikum opakovaně upozorňováno. A další věcí je obsazování míst v hledišti tím způsobem, že si někteří z přítomných na lavici položí deky, karimatky, igelity a podobně a pak jsou celé hodiny mimo hlediště a přijdou si poslechnout jednu, dvě jimi vytipované kapely.

Ale vraťme se k nedělnímu programu, v němž se představil loňský vítěz Porty Aleš Petržela tentokrát s doprovodným tělesem, osvědčený a Portu často navštěvující brněnský Přístav, který zahájil odpichovou swingovkou, bluegreassová skupina Sunny Side v klasických ohozech a s chytlavými melodiemi a Petr Šušor, který aktivně zapojil do své show s bubny a bubínky i téměř dvě desítky zejména mladších návštěvníků. Rozbuškou v poklidném odpoledni byla ale pak produkce početné skupiny Jelen, která vtáhla do hlediště všechny lidičky z kuloárů a doslova rozpohybovala publikum. Jejich živelná melodická hudba, srozumitelné texty a maximální nasazení včetně dynamického, neustále se usmívajícího Jindry Poláka připomíná jižanský temperament, a na ten posluchači spolehlivě slyší. Takovým zklidněním a laskavým pohlazením pak zapůsobila produkce tria Vokobere s báječnými souznělými vokály. Žalman se svým Spolem, ve kterém nyní místo Pavla Maliny figuruje Petr Habrda, svým výběrem písniček z novějších i starších šuplíčků publikum navnadil natolik, že být splnitelné jejich přání, byl by na pódiu nejméně dvakrát tak dlouho, než byl vyhrazený limit.

Do nedělního odpoledního programu patřilo pochopitelně i vyhlášení konečných výsledků portovního soutěžení. První místo a zlatou Portu si rozhodnutím poroty odvážela mladičká Tereza Balonová z Prahy. Skvělá byla její kytara a zpěv, ale rezervu u ní vidím ještě v textech, místy naivních a místy pokulhávajících i po technické stránce formy. Ostatně na jejich vylepšení má ještě spoustu času, vždyť je jí pouhých sedmnáct. Druhé místo patří českobudějovickému triu McBerds, které se do finále vyhouplo ze semifinálového kola. Kromě toho si jejich kontrabasista Libor Heřman odnášel i zvláštní ocenění poroty za instrumentální výkon, stejně jako ze semifinálové a oblastní scény. Třetí místo pak patřilo brněnské formaci Kupodivu, ta získala i autorskou Portu za písničku Kape mi na maják. Cenu Českého rozhlasu převzala Bonsai č. 3 z Českých Budějovic, Cenu SAI - Alfík a KruppEssen a Cenu Country rádia skupina Ve čtvrtek v pět.

Ještě malý dovětek k oceněním – ke zlaté Portě totiž patří i špičková kytara z dílny Furch Guitars v ceně přes padesát tisíc korun, a to již po jedenáct let.

Konečným závěrem však byla muzikantská pocta Wabimu Daňkovi, na níž se hudebně podílel Miloš Dvořáček, Vojta Kiďák Tomáško, Vokobere a další, a to nejen interpretací Wabiho písniček, ale i písniček jemu věnovaných.

Ale všechno má svůj konec, i letošní, podle mého názoru jedna z nejhezčích a bohatě navštívených Port, která nastavila příčku hodně vysoko. Uvidíme, jak se s tím vypořádá 53. portovní ročník, který v podstatě začíná už v této chvíli - přinejmenším plány a domluvami s hudebníky.