Týden se přehoupl od finále Porty v Řevnicích, emoce vychladly, spánkový deficit byl vyrovnán a nastal tedy čas, aby se s odstupem hodnotil průběh celého soutěžního klání. Kiďák se patrně srovnal a „vychladl“ mnohem rychleji a napsal článek moc pěkně. Ve většině názorů se s ním ztotožňuji.

Na finálových soutěžících bylo znát, že hodně zapracovali, až na výjimky, (které samozřejmě nebudu jmenovat) mě mile překvapili, ale vždycky je nějaké ALE. V tom letošním souboji bylo profesionálního tahu na bránu velice pomálu. Jak je obecně známo z minulých let, hledím na více atributů ve vystoupení jednotlivých soutěžících. Vždycky hodnotím už samotný příchod na jeviště. Nejde se přece do hospody, ale před desítky, či stovky pozorných diváků. S tím spojuji i oblečení a obutí aktérů, neb jde o audiovizuální zážitek. A je jedno, zda je to v lesním divadle, nebo na podiu paláce Hybernia.

Další věc je úvodní a průvodní slovo. Byli jsme svědky řady snaživých mluvčích, od téměř tupého mumlání po exaltovaný principálský projev. Až mě to někdy vtisklo do studené židle. No a pak samotný přístup sólistů k mikrofonu a práce s ním. Až jsem někdy měla pocit, že některé zpěvačky spolknou mikrofon, když se blížila tolik oblíbená vokála A. Ve většině případů je s tím spojená manýra přidat na síle hlasu, obzvlášť když jako na potvoru v tu chvíli jde melodická linka nahoru. Přiznám se, že mi několikrát málem praskly bubínky. S intonací většinou výraznější problémy nebyly, ale to se přece předpokládá u zpěváků a zpěvaček, kteří soutěží ve finále. Mezery byly hlavně ve vokálovém zpracování. I přes očividnou snahu to v dosti případech nebylo dotažené do konce. A tu se dostávám k jádru mého problému. Ano, schválně píšu MÉHO.

Nejsem totiž přesvědčená, že se na letošním finále Porty v Řevnicích nejlépe uvedla vítězná skupina D.N.A. Instrumentálně na vysoké úrovni, ale za tím pokulhávající sólové zpěvy a hlavně ořezané a intonačně navinulé vokály. Při tzv. živém vystoupení se dá leccos tolerovat, jistě hrála svou roli i nervozita, to všechno chápu. Ale v tomto případě mají ještě hodně práce před sebou, aby napřesrok dokázali, že si ohodnocení zaslouží a aby svůj post obhájili.

A vracím se zpět na začátek. Souhlasně pokyvuji nad Kiďákovým názorem, že překvapivá byla skupina Šworc. Instrumentace, aranže, čistý zpěv i vokály, jistota, nasazení. Neměla jsem co vytknout. Snad jen maličkost, že se sólový zpěvák místy stylizoval do Petra Muka, střihnutého Romanem Horkým. Ale celkový dojem kapely byl velice příjemný, profesionální a v mých očích adept na ocenění nejvyšší.

Leč, jak jsem zmínila výše, demokracie je v zásadě velice křehká a nedokonalá a ne vždycky se podaří prosadit vlastní názor.