Tedy, to je zjišt?ní co? A navíc musím p?iznat, že tomu tak opravdu je. Ale p?edbíhám, ve svých 14 letech jsem za?al jezdit na vandry, neitentzivn?jší dobou pro mé vandrování byl v?k mezi 14 lety až po dosp?láckou dvacítku, šest let ut?k? p?ed bolševickou realitou, plnou podraz?, udávání, šikany policajt?, povinnosti pracovat za nesmyslné ideály … však vy n?kte?í moc dob?e víte.

Mé trampování mi přineslo naivní romantiku, lásku (každý měsíc jinou, co bych se nepřiznal), samozřejmě přírodu, tajemná zákoutí skalních kempů, přátele a kamarádství na celý život, středeční sleziny, kde se plánovaly další vandry, probdělé noci u ohňů, páteční srazy na nádraží a nástup do posledního vagónu, muziku a trampské písničky, hraní na kytaru … u toho posledního jsem se nějak zasek.

Kytara - je to prostě láska na celý život. Já si na tu svou první ušetřil z chmelové brigády 157,- Kč a mazal hned do hudebnin U Nováka, kde mi byla, považte, vybrána. Voněla novotou a nedoschlým lakem, měla nálepku vyrobeno v Lubech, na ní byly stříbrné (hliníkové) struny, značky Ressoneth, což znělo hodně cizokrajně, že? Už jen ten její tvar, zvuk, barva dřeva, z kterého je vyrobena, cinkot strun a když objevujete první složitější akordy, jste v sedmém nebi, tedy já alespoň byl. Intenzivním cvičením vám začínají tvrdnout bříška prstů, někdo poradí jak je to s dinamikou a s vybrnkáváním, jak se používá trsátko, nebo dokonce prstýnky. Pak se podaří si zahrát s někým ve dvou a tam to začne, objevíte zázrak souhry a hlavně drzost k vystupování. Kytara se změní z nástroje k romantickým chvilkám u ohně na nástroj vlastní seberealizace.

Tak nějak to proběhlo u mne, navíc jsem poznal díky nahrávkám kapel Rangers, Greenhorns, Hoboes, Spirituál kvintet českou tzv. country a trampskou scénu a zjistil, že existuje soutěž Porta, která má nějaká předkola a že je možnost se na nějaké přihlásit. V té době už mé ambice tak vyrostly, že jsem s kapelou Smog chtěl jít poprvé soutěžit a stalo se. No, nebyli jsme se žádným objevem ročníku a vlastně ani neprošli oblastním kolem dál, ale dostali jsme spoustu užitečných rad od pánů Koblice a Velínského s upřesněním, že nejsme žádná coutry kapela, ale především trampská. To jsme samozřejmě netušili, že zrovna začíná období nástupu folku, který prý tu Portu nějak polyká, či co, což nám drsným country - trampským muzikantům bylo šumafuk.

Prostě jsem v této době objevil tak trochu náhradní svět za ten svůj trampský, svět Porty a dění okolo ní. Nesmím zapomenout, že souběžně s tím jsem poznal svého učitele bluegrassu, Petra Filipovského, význačného hráče na pětistrunné banjo a sběratele amerických nahrávek této muziky, která mě totálně pohltila na cca deset let. Začal jsem intenzivně studovat podle tabulatur různá cvičení, později hltal celé školy bluegrassových kytarových hráčů… naučil se spoustu fint, jak správně zahrát jisté pasáže, ale především si koupil novou a kvalitní kytaru z Japonska (měla nálepku vyrobeno v Japonsku) značky Boeing. To se to hrálo a cvičilo a ještě k tomu všemu mě Petr F. pozval do kapely Šlapací 5 jako kytaristu a zpěváka. Pro mě to byl vrchol, víc si člověk už nemohl přát, jsem si tehdy myslel. Jenže vývoj šel dál, ten nezastavíte a tehdy jsem měl opravdu hodně sil a hlavně chutí vše vyzkoušet, dokonce jsem hrál i v jedné kapele na kontrabas, takovéhle zrady vůči své milované kytaře se dopustil.

Nechci vás unavovat svým muzkantským vývojem a neustálým kompletováním svých kapel a hraním s různými muzikanty, prostě léta dřiny, jak by to nazval můj kamarád Venca Nevoral. To, že jsem v určitém období opustil bluegrass, vlastně tehdy už newgrass a dal se na ten folk, co Portu spolk, bylo také dáno vývojem a především lidmi, které za ta léta potkáte, dokonce jsem na jednom festivalu potkal člověka, kterému, aniž by to on samozřejmě věděl, bylo mnou v opilecké pýše přisouzeno, že to on mě odnaučil hrát bluegrass na kytaru.  Byl totiž, ač mladý, už hodně dobrým kytaristou a já v jeho hře slyšel všechny ty své idoly bluegrassové kytary a neměl tolik těch potřebných sil, abych cvičil tak intenzivně, aby to tam taky bylo.

! Promiňte, přece jen se musím ještě vrátit, protože bych skoro zapoměl na své celoživotní spoluzpívání a koncertování s mou Verunkou, která se mnou tvoří základní kámen všeho našeho muzicírování a žití. Sdílíme to vše spolu skoro třicet let.

Prostě jsem se v dalším svém vývoji, už nejen jako muzikant, ale i pořadatel a dramaturg našich akcí, dostal do fáze, kdy mě oslovil štáb Porty v osobách Jindry Šrejbera a Aničky Roytové, zda bych se nechtěl vrátit k Portě a začal jí pomáhat dostat se tam, kde kdysi byla ve svých nejlepších letech. Bylo mi hned jasné, že je to velmi težký úkol a po posledních nezdarech Porty to zrovna se mnou nejspíš nevytrhnou, ale zkušenosti s pořádáním jsem už měl letité a práce okolo přípravy festivalů a akcí mě vždycky bavila, tak jsem na nabídku kývnul. Je tomu vlastně 5 let, kdy plný nové chuti a idéálů, že se mi vrátí ten můj svět, se pustil do práce za obrodu Porty. Mezi velkou spoustou muzikantů a především různých samozvaných kritiků tehdy už vládla veliká nelibost vůči Portě a jejím pořadatelům.

Bohužel, jak člověk z něčeho vypadne, tak dost těžko navazujete zpřetrhané nitky, už proto, že se mnohé změnilo a hlavně hlavními organizátory už jsou úplně jiní lidé než, které jste znali. Nejdříve jsem jen připravoval spolu s Verunkou nově vzniklé Krušnohorské kolo Porty, pak začal na přání dalších krajánků jezdit do porot oblastních kol, až mi Anička před čtyřmi roky nabídla porotování v národním kole. Tady bych mohl vlastně své psaní ukončit, ale bohužel tím vše nekončí.  Vemte si, jste plní ideálů, jak to vše bude fungovat, posléze narazíte na problém s penězy, které oblastní kola mají všechny, začnete jej dotovat z vlastní kapsy anebo z rozpočtu dalších akcí, které ještě pořádáte, prostě problémy s penězy všeobecně známé. Příprava oblastního kola, aby bylo opravdu motivující a především, aby mělo úroveň solidní soutěže, přináší to, že musíte mít kvalitního zvukaře, důstojné místo, kde se soutěž odehraje, porotu, která je složená především z odborníků, kteří mají diplomatický přístup a umí poradit a ne jen zkritizovat a nedělají si ze soutěžícího terče svých vlastních neúspěchů a to je snad to nejtěžší, co vás čeká. A v neposlední řadě na to vše musíte mít ty peníze, kterých se povážlivě nedostává. Musíte sami oslovovat kapely, aby vůbec šly do soutěžení, vysvětlovat jim, že se nemají nechat odradit svým neúspěchem z loňského ročníku a díky některým, ne zrovna povzbuzujícím výrokům některých porotců, je zase namotivovat a dostat z nechuti jít zase soutěžit na Portu, která už stejně taková není, jaká byla. Není to snadné, a když toto všechno zvládnete, tak se k vám různou šuškandou, dnes i internetem dostane, jak to všechno děláte špatně. Najde se samozřejmě spoustu anonymních kritiků, kteří vás rozcupují v různých diskuzích jen proto, že jste vybrali špatný termín kola, nebo místo a nakonec proč nevyhráli ti a proč postoupili tamti… Asi nejhorší věcí, s kterou jsem v poslední době zaznamenal je, když nekompromisně kritický porotce svými někdy dost nevybíravými výroky odradí nadšenou kapelu od soutěžení. Pořád mi ještě záleží na tom, aby kapely, či písničkáři chodili do oblastních kol a především si pamatuji přístup těch mých porotců, kteří se stavěli spíš do pozice mých učitelů, a jsem přesvědčený, že dobrým slovem pomůžeš vždycky více, než nekompromisním výrokem bez vysvětlení a rady, který se nejen dotkne ješitnosti soutěžícího muzikanta, ale především jeho sebevědomí. Prostě názor, že jen silní přežívají mi je ze srdce protivný, ale prý vyučuje víc než pedagogický přístup a to bude to místo, kde jsem se nejspíš ve vývoji zastavil a už asi nepojedu dál. Uznávám spíš hodnoty klidného přístupu, bez drsných a tvrdých výroků, poradu a pochopení osobnosti člověka. Prostě pomáhat slabším mě už učili trampové a skauti a jsem rád, že právě toto mě nejspíš zastavilo v dalším vývoji.

Pokud by to mělo znamenat, že Porta se tímto vývojem stane takovou, jakou byla, tak budu rád, že jsem malou částí mohl pomoci taky, ale nechci se účastnit vývoje, který není mě osobně vlastní a budu se raději potkávat s muzikaty, které taková Porta nevychovala.

Lubomír Stranďa Stráník