Porta, vzniknuvší v relativn? odlehlém Ústí nad Labem, nabídla ve své dob? netušen? širokou platformu pro formování nových žánr?. Zatímco zp?tn? n?které prameny zd?raz?ují p?edevším countryový nebo folkový p?dorys festivalu s p?idanou trampskou písní, masív trampské hudby s daleko delší kontinuitou i množstvím interpret? Port? po první léta dominoval. Le? za?al se zde definovat i folk, do té doby u nás málo z?ejmý a tak?ka neexistující.
Byl první večer druhého ročníku Porty a ve velkém sále ústeckého kulturního domu probíhalo soutěžení countryových kapel, do značné míry elektrické opojení countryrockových skupin (Rivals, The Truckers aj.), vždyť i na Folk a country festivalu v pražské Lucerně o dva roky později zazářili mj. Samuels rock n´rollového praotce Petra Kaplana!
V podivuhodné atmosféře tohoto ústeckého večera bylo uvolnění, které bylo cítit v celé společnosti. V zaplněném sále seděli „nedělní kovbojové“ (výraz Kpt. Kida) ve stetsonech a nažehlených košilích, samozřejmě především trampové, kteří patřili mezi první posluchače country, jež jim obsahem i harmonií souzněla s trampskou písní. Byl to první z kostýmů, které se později staly pro Portu charakteristické. Tento byl svým způsobem zvláště nepraktický – v jezdeckých botách se nedá chodit a širáku se nevejdete do vlaku. Sál plný kovbojů šílel při každém výstupu sólového nástroje a nadšení dával najevo střelbou slepými (někdy snad i ostrými) náboji z pravých replik Coltových pětačtyřicítek. Sál pil hlubokými doušky z lahví hořčáku a nesnažil se skrývat rudé ohníčky cigaret.
Jak vám říkám, ta doba byla nádherná.
Pak přišla přestávka, vítaný povel k sešikování kovbojstva u barpultů zdejších saloonů.
Jenže – na pódium vystoupil drobný štíhlý blonďáček, nezpůsobně usedl na židli a začal hrát. Na krku měl něco jako korzet po úrazu páteře. On však na ten korzet hrál, neboť v něm měl foukací harmoniku. Jakýsi Vladimír Merta, který si chvíli předtím odskočil do Paříže a nahrál tam první LP v historii českého folku.
Kovbojové se užasle seřadili pod pódiem a pozorně hleděli na toho exota, neboť nic podobného nikdo z nás dosud neviděl.
O rok později na Portě v už zcela přesně definované kategorii zvítězili českobudějovičtí Minnesengři s plnokrevným a inteligentním zpracováním zaoceánských předloh. Na Minnesengrech jsem ve své době v tisku i v televizi dokumentoval něco obecně jistě nepřesného – vývoj českého folk-songu od Žalmanových trampských naivit po nalezení zahraniční inspirace, objevení jihočeské lidové písně až k svébytné tvorbě, vycházející z přítoků inspirací i vlastního silného talentu. O Žalmanovi to platí dodnes.