První ročníky Porty měly pro formování žánrů i jejich publika explozivní význam. V časové determinaci zřejmě nebylo důležité, kde se tato událost stane – nemohla to být konzervativní Morava, mohla to ale být například Praha, která většinu kapel a publika do Ústí exportovala.
V neuvěřitelné rychlosti se v průběhu čtyř let v Ústí definovaly a oddělovaly žánry, jejichž přesný výraz znalo u nás jen několik odborníků. Rychlostí vývoje byli zaskočeni všichni – tvůrci, muzikanti, pořadatelé, publikum. Doba byla těhotná mnoha dalšími činy; stejná definice revolty, ba přímo revoluce, čekala v té době nejsilnější žánr – trampskou píseň.
Latentně tento spor hořel od prvního ročníku Porty v roce ´67 – tehdy zvítězili Mohykáni pod vedením Jana Krisťáka Čapka s repertoárem Kpt. Kida a bří Ryvolů, jejich interpretace však byla ovlivněna tradičními vzory. Tramping jako by byl trochu schizofrenní – vydržel prvorepublikové buzerace policejního šéfa Kubáta, omezení trampingu za protektorátu, pendrekiádu 50. a počátku 60.let. Za to, že jedinec vyjel na čundr, se tehdy vylučovalo z ČSM. Dnes je to směšné, ale – talentovaný student si tak mohl zničit další život. Bohužel se to opravdu stávalo. Měl jsem tehdy jakousi osobní výhodu – můj otec byl politický vězeň z Jáchymova z padesátých let. Proti tomu účast na potlachu dohromady nic neznamenala.
Trampské hnutí bylo především po únoru ´48 zvenčí bušeno k silné vnitřní kolegialitě, s kterou souvisela i nostalgie prvorepublikových evergreenů jako výraz smutku po jiném a lepším světě. Je to trochu paradoxní – tramping býval odjakživa především proletářský, většinou levicový, avšak po únoru v opozici, přestože proletářské jádro přetrvávalo. Jeho odklon od tradičního písňového repertoáru, který byl do jisté míry stejně rituální, jako např. zapalování potlachového ohně, byl svým způsobem ovšem logický. Cosi končilo, neboť něco nového začínalo. Tehdy v báječných sixties se to týkalo nejrůznějších oborů lidského snažení.
Musela však zřejmě přijít ona veřejná revoluce, a stala se na Portě ´69. Proti výsledkům soutěže se vzbouřila část trampských veteránů, především příbramský klasik Mirko Vl. Vostrý (Píseň starého pistolníka aj.). Přestože ústecké publikum aplaudovalo nové trampské autory, rozbouřily se ostré diskuze, zda je např. kontrabas, česky basa, vůbec trampský nástroj. A co je to vlastně trampský nástroj.
Krisťák tehdy, jak známo, odvezl stopem(!) piáno z Prahy do lesů u Panenského Týnce a dokumentoval tak, že trampský nástroj je ten, na který hrají trampové v lese. Na to piáno tehdy hrál Kapitán Kid, nikdo jiný to neuměl, a Kid taky moc ne. Jak mi nedávno říkal, hrál na něj v kilech, v akordech, protože hrát melodii levou rukou neuměl.