Bylo nad ránem a ve dve?ích v?bec první redakce Portýra stál zkrvavený Vincek. Byl to dobrý bluegrassový mandolinista z Jablonce a te? byl celý od krve a ?íkal dokola – „oni jsou mrtví, oni jsou mrtví“. „Poj? sem, ty vole“, ?ekli jsme mu, „dáme ti sprchu. Pom?že ti“.
„Oni jsou mrtví“, ?íkal Vincek po?ád dokola. Nev?d?li jsme ješt?, že kousek od St?ekova vjela sta?i?ká aero 30 s p?ti muzikanty a p?íznivci liberecké kapely Boot Hill pod autobus. Nedocházelo nám, jak symbolický ten název kapely byl. Nev?d?li jsme ješt?, že v t?chto hodinách umírá i Porta. Byla horká ?ervnová noc roku 1970 a my jsme toho ješt? hodn? nev?d?li.

To, že se na jaře roku 1967 sjely do Domu kultury pracujících v Ústí nad Labem první dvě desítky kapel a první tisícovka diváků na první ročník Porty, Celostátního festivalu Country and Western Music a trampských sborů, mělo své hluboké opodstatnění. Zatímco byly trampské potlachy stále krvavě rozháněny esenbáky a zpravidla zcela ožralými milicionáři, v roce 1963 se v pražské Lucerně konala první poúnorová soutěž trampských sborů. Tentýž rok projel Československem na památném turné Pete Seeger a podle zvětšené a do proporcí přeměřené fotografie si Marko Čermák nechal postavit první pětistrunné banjo. (To banjo stále existuje, jen nový majitel zkrátil nepohodlně dlouhý krk a nechce ho Markovi, jemuž došla historická i sentimentální hodnota tohoto nástroje, znovu prodat zpět).
Vraťme se ovšem do popisované doby: někdy v roce 1957 píše na Kladně Wabi Ryvola své slavné Hejno vran, čisťounkou trampskou písničku, postavenou ovšem na rock n´rollový půdorys. (Když Wabi zemřel, nerad a až na naléhání kamarádů vzal úkol smutečního řečníka na sebe Kapitán Kid. Učinil něco úžasného: pevným, i když vzrušeným hlasem odrecitoval před přeplněným velkým sálem strašnického krematoria právě Hejno vran. V té jednoduché písničce je vše).
A znovu: kolem roku 1957 píše Kapitán Kid svou nádhernou Krinolínu. Neexistuje ještě Semafor a Jiří Suchý za kontrabasem zpívá v Redutě Blues pro tebe, ovšemže rovněž rock n´ roll. Na celém světě se doba nadechuje pro pár příštích let uvolnění, euforie, podivuhodných tvůrčích činů, ke kterým se dodnes budeme vracet, ale ještě o tom nevíme.
Dokrvava omlácené trampské hnutí dává najevo neuvěřitelnou odolnost, ale jakoby i touhu po nové identitě. Bylo jasné, že už nevystačí s prvorepublikovými tangy a slowfoxy,. Dost bylo Bílých skal a plavovlasých Maud, jimž někam táhne losos peřejí: nová generace tvůrců i amatérských interpretů se toužila vyjadřovat po svém, a nacházela vděčné generační publikum.
V polovině 60.let už v Praze existovaly stále countryové scény (Camp Club, Jamboree Club), na nichž vystupovali Greenhorns, Strings of Tennessee, v klubu SAKS i folkově ladění Rangers. Do převážně trampských řad prvních posluchačů a fanoušků této hudby byl implantován zámořský bluegrass, jehož vývoj je oficiálně považován za ukončený, a který v českých podmínkách začal nabývat nových a překvapivých podob. Tento proud souzníval se světovým revivalem folkové, především anglosaské hudby, a v tuzemsku splýval s již existující tradiční trampskou písní, resp. na ni navazoval. Ostatně trampská písnička byla ve svých počátcích country a americkými tradicionály, poetikou nepoznaných dálek ovlivněna víc, než si byli později starotrampové ochotni připustit.
Nástup české country, jejíž vývoj popisuji v brutální zkratce a s vědomím nepřesnosti, souvisel i s romantizující érou české populární hudby.Skončila doba krásných hlasů Cortézů, Vašíčků a dalších, Jiří Suchý se stává – jak sám vzpomíná – něčím jako rozhlasovým zpěvákem třetí kategorie, tuzemským popem se v tomto zajímavém období valí vlna „českého westernu“: s velkokapelovými aranžmá zpívají dodnes slavné písničky Matuška, Gott, Vondráčková, Neckář, Drobný, Štědrý…
Honza Vyčítal s kamarády vydává chytrý trampský časopis Camp, Wabi Ryvola rediguje tábornickou Stezku, později Trail, já v Brně obnovuji tradici poválečného Tuláka a obálku prvního čísla tohoto samizdatu nechávám vyrobit v komunistickém Rudém právu, což mne dodnes mírně baví, v redakci rovněž brněnského Zálesáka se potkáváme s Kobrou, který toto angažmá přijel přijmout až z domovských Teplic, spolupracujeme zde s Wabim, Kidem, Honzou Vyčítalem a dalšími, a všichni společně píšeme do Mladého světa s pocitem, že právě převalujeme svět naznak.
Vrátím-li se do oné teplé noci v Ústí nad Labem, doba převalila nás, ale ještě jsme to pořád nevěděli. Vzali nám naše časopisy, Kobrovy z toho vypadaly vlasy, ale jinak se nám celkem nic nestalo. Byli jsme mladí a nikoho jsme nezajímali : soudruzi se už mydlili sami mezi sebou.